|
Konec velkých prázdnin Kapitola 1
Zplihle seděli v salonku nad bohatou snídaní, která jim zhořkla, když se dozvěděli, že je to hostina na rozloučenou. --Soudruzi, končil vedoucí, jehož nitro zrcadlily zarudlé oči a rašící vousy, -- první zájezd po dělnickým hnutí nemůže takovou hanebnost přejít, jako by se nechumelilo. My tu hanbu smejem jenom, když se hnedka vrátíme, abysme manifestovali kladnej poměr vůči svý socialistický vlasti, když ukážem kapitalismu jednomyslně záda! Aby tu každej, soudruzi, poznal, že se nedáme opít rohlíkem pozlátek! Já o tom dávám hlasovat: kdo je, soudružky a soudruzi, pro, ať zvedne... Teď teprv pochopila prodavačka, kam ten bůvol míří, to jak ji nenapadlo, že by si někdo
vymyslel takovou ptákovinu. --No momént! protáhla nezaměnitelným hlasem, --jak to? Dyť sme si
zaplatili! Plénum, třesoucí se stejnou obavou, na ní ulpělo s dychtivou nadějí.
Vedoucí ihned zadul na svůj schůzovní roh. --Soudružko... --Havránková! --Jo...na světě sou i jiný hodnoty než
mamon! --Jakej mamon? Já si to poctivě vymakala! Kouzelník
v kuchařovi zoufale
čekal na zázrak či aspoň vnuknutí. Teď
přišlo, a on zahájil manévr. --Já myslim, soudruzi, že soudružka má
pravdu. My bysme ten poměr,
ten kladnej, líp manifestovali, kdybysme tvrdě jeli dál po dělnickým
hnutí, a nikdo z nás už neutekl! --Soudruh Strniště, ty to jistě myslíš
dobře, jenomže kdo to tak pochopí?
Ne! Jen tím, že se
vrátíme, prokáže jeden každej z nás kladnost svýho poměru, a já vám dávám
svý soudružský slovo, že vás, jak tady sedíme, dostanu hnedky zas ven, a
za odměnu to pak nemusí bejt dělnický hnutí, ale třebas ty
tvý obchoďáky, soudružko
Šafránková. Neopravila ho, protože se dusila vzteky. --Tak teda: kdo je
pro...? Josef Strniště věděl, co všichni: těm třem lumpům šlo jen o to, aby sem nadále směli vozit vlastní zadky; hned za hranící ho šofér-fízl prohlásí za komplice toho Rady a polepí mu to na věčné
časy. Že ten pytel tuku u snídaně chyběl, svědčilo, že kuje kdesi pikle.
Byli už estébáci na cestě k hranici, aby ho rovnou sbalili?
Zkušenost mu však řekla, že jediná cesta dopředu vede momentálně
zpátky. Vmžiku proto změnil frontu a hlasoval
první. --No všici, ne? Nato zvedli malomyslně ruku ostatní, až na prodavačku. Do ticha
pronesla. --To je snad jenom zlej
sen...! Odpověď na tu drzost vedoucí spolkl, ale stála v jeho očích. Skoro všichni měli doma děti,
většinou podobně hubaté, a mysleli soucitně -- chudák holka, ty si už neškrtneš! Do salonku se vevalil šofér. --Hotovo! zafuněl spokojeně a zasedl k
snídani. --Tady je to jednohlasně! ohlásil mu vedoucí hrdě, --takže, jak dojíte,
soudruzi... Strniště spěšně kul železo, které právě pomohl rozžhavit. --Ale předtím si můžem rychle nakoupit aspoň
ovoce a pár dárků, že jo?
Kdybysme se vrátili i s kapesným, budou nás mít doma za cvoky! Víc než před chvílí celebrovaná loajalita mu
pomohlo, že se těžce zkoušený kolektiv vzmužil k zvučnému souhlasu.
Vedoucí pochopil, že nesmí přepnout luk.
Mrkl po šoférovi, a když se nesetkal s nesouhlasem,
povolil. --Jasně. Máte na to
hodinu. --To teda aspoň dvě! vzepřela se nečekaně kyprá žena u vedlejšího stolu a sklidila opět obecnou
podporu. --Dobrý! souhlasil vedoucí znovu; ulevilo se
mu, že to vůbec takhle zvládl, vzpomněl si, že má sám doma ženu, která mu
dala dlouhý seznam nákupů, a změnil se naobrátku v laskavého otce, -- tak to uděláme na pravý
poledne, ať se nikdo nehoní. Odměnou mu byl potlesk. --Jo, dodal, --za týhle situace platí ovšem
zasejc: důvěřuj, ale prověřuj. Vaše pasy zustanou až na hranici u
mě a všecky kufry i s vašima pláštěma nechal soudruh Dadák naložit do autobusu. Šofér si jednou rukou naléval z konvice kafe, zatímco druhá vyzváněla ve vzduchu svazkem autoklíčů.
Kouzelník dával napjatý pozor, kam je zastrčí. | Top | Part I | Part II | Part III |
PART II Omegy
neuběhly devadesát
minut, ale Dora přetrpěla věčnost.
Celou tu dobu se Milan choval nepříčetně.
Donutil je sedět v autě s běžícím motorem, které na betonovém plácku beze stromů, odkud dohlédli k závoře, sálalo jako pec. Druhý celník poodcházel, aby se vzápětí vracel, závora se zvedala v nepravý okamžik a
spouštěla příliš brzy. Celou dobu měl herec nohu na plynu jako pilot na
startu závodu, zařazoval a vypínal spojku. Klel přitom nevybíravě, ale napomenout se
ho Dora neodvážila.
Smířila se, že Petřík prožije traumatický den, a doufala
jen, že jej nové prožitky rychle vymažou z dětské paměti. Teď byla ráda, že bádá nad svou chytrou kostkou a Milan si toho
nevšímá. Hranice tu probíhala v pohorské krajině, která hned za závorou zdánlivě mizela; odbavená auta se okamžitě propadala pod obzor a přijíždějící zjevovala takřka naráz. Z Rakouska byla vidět jen temena vzdálených kopců. Cíl jako by se před nimi skrýval,
to ho, věděla Dora, deprimuje nejvíc. Ač byl sám náladový a nevypočitatelný, nesrozumitelný často sám sobě,
vyváděla ho nejmenší iracionalita z rovnováhy. To první omlouvala jeho povoláním,
přesvědčila se už za léta, že herectví se v určitém stadiu práce mění v
jistý druh schizofrenie. To druhé ji rušilo čím dál víc, protože právě od něho, který se
už ponořil do tolika literárních osudů, očekávala trochu
pochopení pro skutečné. Víc než jeho nevěry, které byly jistým druhem pominutí smyslů a jejich
manželství nikdy vážně neohrozily, zraňovala ji jeho bezcitnost, ano, přímo surovost, s níž ji napadal, kdykoli byl nejvíc v neprávu.
Časem však poznala, že i to hulvátství je druhem horečky, která likviduje v těle škodliviny, bodem varu, jaký ve vodě ničí bakterie. Když se vykřičel,
a dřív často i něco vztekle rozbil, začal se brzy omlouvat a kát, sliboval jí hory doly i modré s
nebe. S třískáním přestal, když jednou v zoufalství našla protilék. Nerozbíjel totiž, všimla si
časem, co mu přišlo pod ruku, ale našel si i v zdánlivě slepém hněvu předmět nejsnáz nahraditelný, většinou z cibulového servisu, který bylo možno v nejhorším dokoupit
v Tuzexu. A tak, když zas jednou na vrcholu divokého výstupu mrštil bílomodrým podnosem se zbytky sněhového koláče,
vzala skutečně drahou a nenahraditelnou tříposchoďovou mísu z růžovobílého karlovarského überfangu
od jeho rodičů, kterou sama nade vše milovala, a provedla přesně
totéž. Bylo jí z toho nanic a především myslela, že
jí poprvé v životě udeří, ale v jeho očích se objevil pouze naprostý úžas, nebyl mocen slova ani pohybu. Pak se vyřítil z pokoje, ale venkovní dveře nepráskly. Vrátil se s lopatkou a začal zkázu němě odklízet. Přinesla tedy kbelík s teplou vodou a hadrem čistila z koberce sníh s rybízem. Mlčky dokončili dílo a začali pak hovořit,
jako by se to nestalo. Od toho dne nikdy nic
nerozbil. Tehdy však našla recept na jeho prchlivost poprvé a naposled. Ta ztratila hrot, ale verbální záchvaty trvaly o to déle. Ustaly ze dne na den, když se napevno rozhodl pro odchod z
vlasti, s nímž se ona hlavně proto smířila. Uvěřila, že si každou špetku energie šetří pro zápas, který čekal venku především
jeho. Když teď byli s Petříkem znovu zajati v silovém poli jeho zuřivosti, tím úmornější, že nemohla pranic vyřešit, položila si
prvně otázku, zda se na jejím osudu změní ‚tam‘ něco k lepšímu. Ano,
nechával tu balast, který jim kazil život i lásku, na prvním místě ‚bolševika‘, jak si
zjednodušeně nazval celý ten politický nádor, k němuž patřilo vše od ‚sraček‘
autorů režimu, v nichž musel hrát, po hnusný kydy‘ režimní žurnalistiky, se kterou se
pak sám nešťastně zapletl, ale i nekončící konflikt s Dořinou matkou a
hlavně procesí ženských od patnácti do padesáti, posedlých touhou vyspat se s Hamletem či knížetem Myškinem
a ještě radši s hnusným Jagem, což se zřejmě mnohé
podařilo… Jenomže, a v tom byl ten háček, ano!
přímo hák: co
nemohl nechat v zemi, kterou opouštěl, aby došel jinde poct a svobod, jež mu odepřela, byla jeho povaha. Když
teď znovu zažívala, jak se naprosto přestal ovládat a blíží se zas k
nebezpečnému bodu, kdy jistou chvíli neví, co činí, zamrazilo ji poznání, že si Milan svůj hlvní problém veze
s sebou, v sobě, jako rakovinovou buňku, která se může kdykoli znovu rozbujet, což si zase odnesou z první
ruky… --Tati, ozval se do jejích úvah právě
Petřík, -- kdy pojedem…? --Ach ne! přišlo ho Doře líto, vybral si k
objevení daru řeči dnes ty nejhorší okamžiky! Současně už herec
křičel. -- Drž papulu!
Držíš ji, jak je rok dlouhej, tak buď zticha teď, nebo tě vysadím a můžeš si tady klábosit až do smrti! Tehdy vzkypěla i Dora, ale než mohla rozrazit dveře a vytáhnout zezadu i své ubohé dítě, aby si
tedy jel řvát sám až na konec světa, křikl
znovu. --Jedem!! Motor běžel, zařadil jen rychlost a mocně šlápl na plyn.
U závory stál jeden vůz a jediný
celník. --Držte se! přikázal opožděně, když už to s nimi mocně hodilo,
--dojedu až za to auto a vyrazím s ním! Předchozí výstup si patrně vůbec neuvědomoval, a také Dora si ze všeho nejvíc přála projet
konečně na druhou stranu. --Petříku, opakovala mírně, aby rozrušený
chlapec pochopil, --drž se, jak můžeš, cukne to znova! Herec už brzdil, aby se ještě v jízdě dočkal okamžiku, až rakouský
řidič, který právě dostal svůj pas, vyjede. Závora stoupala a celník stál na
vyvýšeném ostrůvku; musí to vyjít! věděl herec stejně
bezpečně, jako když vcházel na scénu. --Než ten Jugoš pochopí, že nestavím, budu v čudu!
On ani neví, že myslí nahlas, blesklo Doře. To už zase
řval. --Jeď!
Jeď, vole!! Proti očekávání zůstal Rakušan stát a vybavoval se se s celníkem. Jeli už krokem, ale ten vpředu se nehýbal. --Jeď do prdele!!
Já se z toho poseru!! Ale ten hajzl, ten idiot, ten debil, jak mu spílal, se prostě nehnul. Museli zastavit za ním. Dora riskovala, že se rozzuří ještě víc, ale strach o Petříka byl
silnější. Naklonila se dozadu
a přitáhla syna k sobě. Celý
se chvěl. Ať už to skončí!
prosila Dora osud. Vyhověl jí
naprosto jinak, než čekala. Vůz před nimi se stejně nečekaně
rozjel. Celník šel k
nim. --Teď! zavelel herec znovu sám sobě, nahrbil se, jako když v mládí skákával z lyžařského můstku, a chodidlem div že
neohnul plynovou páku. --Co to…? Co se to…? koktal vyděšeně nekonečné tři vteřiny, než pochopil, že mu zhasl
motor. Přední auto bylo teprve pod závorou. Nastartoval. Nic. Znovu. Nic. Předjezdec sjížděl do údolí, kam už odtud dohlédli. Za rakouskou celnicí vlály jak nad cirkusem pestré vlajky u benzinové pumpy. Dora spatřila, jak Milanovi v čůrcích stéká kolem očí a nosu pot. Startér
kvílivě vybíjel baterii, ale motor nenaskočil. Zděšení se přeneslo i na ni. Pak začala závora klesat, za nimi se sjel půltucet aut a z budovy se vynořil druhý celník. První stál u nich a v očích měl
přatelský zájem. Zvedl ukazovák, jako by se hlásil o slovo, sehnul se a vstrčil hlavu do okénka u řidiče. Pohlédl na palubní desku, spokojeně pokývl, vysoukal se a prozradil jim tajenku. --Nema sprita…a opakoval to německy,--kein
Benzin! Milan vypadal, že se rozpláče. Teď měla Dora strach o něho. Muž v uniformě ho
utěšoval. --To nic! Já vaše pasy…naznačil, jak je orazítkuje, a ukázal na kolegu, který procházel kolem nich
k příštímu autu, --my dva potom..předvedl jim, jak je roztlačí z kopce k čerpadlu. Natáhl ruku pro doklady. Dora je vyňala z přihrádky, v zeleném přestrojení i s vloženou bankovkou. Osud měl, jak si teprve všimla,
podobu fešáka s knírkem.
Přidala úsměv tak okouzlující, jakého byla za dané situace schopna. Rozzářil se, ale jeho soudruh se právě vracel, vytáhl z
kapsičky lístek a vyšel před vůz.
Nebylo pochyb, že srovnává
čísla. Naděje umírá poslední! tvrdíval Milan. V něm uhasla. Dora živila její plamínek:
pokusila se zakoketovat i s druhým. Stihl ji zhnusený pohled. Ať už byl podle Milana
superbolšán, anebo pouze teplouš, mohla očekávat jen nejhorší. Vzal prvnímu pasy a předvedl mu
jako ve škole jejich šedivou podstatu. --Vystupte! přikázal Doře posměšně, a když zmateně poslechla, zanechávajíc ve voze
dokonce i Petříka, obrátil se k řidiči. –Koprodukcia Sofia, nemám
pravdu? Zařaďte neutrál, odtlačíme vás zpátky! Ukazoval šťastlivcům za nimi, aby couvli a udělali škodě místo. Naděje neodvolatelně zemřela. | Top | Part I | Part II | Part III |
PART III: "Dora a
Milan u výslechu"
Místnost se zamřížovanými okny v prvním poschodí jugoslávské služební
budovy, kam je zamkli bez jediného slova, byla ověšena diplomy, chválícími pohraniční jednotku za nejlepší květinovou úpravu, první místo v divizním přeboru kopané a jiné mírumilovné výkony.
Pro ně to bylo vězení, a Doře přišly všechny předchozí zážitky dne jako
idyla ve srovnání s dvěma hodinami tady. Milan hrával v životě nejrůznější
komedie, kterým časem přestala přikládat váhu, podobně jako záchvatům
prchlivosti, při nichž byl schopen šetřit vzácné předměty. Právě tak dokázal na dně zhroucení převzít telefon a šveholit s režisérkou, která mu nabízela dobrou roli. Ve světlých dobách to nazýval
profesionální deviací a styděl se za ni: pokud si August nenasadí červený nos, má se chovat jako obyčejný civil! Teď by přísahala, že nic nepředstírá.
Seděl na židli nesmyslně stojící vprostřed místnosti, jak na ni
klesl, když zapadl zámek, hleděl nevidomě před sebe a opakoval donekonečna stejná
slova. --Odpusťte mi... prosím vás, odpusťte
mi... Trpěla s ním a ještě víc za jejich
dítě, které dnes nemělo být ničeho uštřeno. Sama sbírala sílu tím, že ji
dodávala muži. Snažila se mu
především vymluvit, že je všechny navždy zničil. Nic se ještě nestalo! Nemohou je vydat, aniž je vyslechli, a těžko jim dokážou,
že nezabloudili i podruhé, oni dva by se teď měli spíš dobře
domluvit než se neplodně trápit!
Jako by ji neslyšel. Doru poprvé napadlo, že soužití s ním pokazila omylem, který se jí přihodil na samém začátku. Že on vůbec není, protože nikdy
nebyl, vůdcem jejich smečky, za jakého se tak přesvědčivě vydával před světem, až v to uvěřila i
ona. Bylo jí náhle nepochopitelné, že se mu tak vydala, ačkoliv si
mnohdy doma, sotva s ní osaměl, neporadil ani se sebou. Je panský chlapeček, slyšela
matku, rozmazlený a sobecký, drž si ho od těla! Nedržela, a teď na to doplácí i Petřík... Zmačkala a
odvrhla tu myšlenku jako neblahou zprávu, která jen zbytečně zhoršuje už tak špatnou situaci. Prosila očima syna, který měl na krajíčku , aby nezačal ke všemu ještě on, a říkala
Milanovi, už nevěděla pokolikáté, aby to konečně proniklo k blokovanému mozku. --My ti nemáme co odpouštět. Jsme přece tvá
rodina! --Ne, ne! Vzdoroval v návalu flagelantství, --já myslel jenom na sebe! Jen a jen na
sebe! --Vůbec ne! Chtěli jsme přece taky...pořád
chceme! opravila se rychle, --Petřík se strašně těší na Indiány, viď,
Petříku? Syn přikývl s nedětsky vážným obličejem. Přišlo jí, že má dvě děti: to starší dál tragicky vrtělo hlavou a litovalo hořce je i sebe. --Zkysnete nadosmrti v tom průseru... a já budu čistit
kanály...
--Milane! Nejspíš nás jen vyslechnou a zas pustí! A i kdyby ne, jsme mladí, může se
toho ještě tolik stát! Buďme
šťastní, že jsme spolu a zdraví... Tohle její krédo ho kdysi okouzlovalo a později krajně odpuzovalo svou, jak se vyjadřoval nejmírněji, prostoduchostí, jež jí nebyla hodna! Teď dokonce doufala, že vyletí, všechno bylo lepší, než ten propad. Ale
ani to nezabralo, zdál se být skutečně na samém
dně. Okamžitý obrat
nezpůsobily ani kroky na chodbw a klíč v
zámku, přestože Milan nic nenáviděl víc, než předvádět cizím svou
slabost. Nepohnul se, ani
když do místnosti vstoupil Brežněv.
Třebaže byl mladší než vládce Kremlu, byla podobnost tváře až po divoké srostlé obočí otřesná,
změkčovaly ji pouze absurdní doplňky: v
ruce držel motocyklistickou přílbu a obě kapsy koženého saka nadouvaly dvě lahve jakési nažloutlé kořalky.
Oslovil je pomalu a zřetelně, takže mu, ať už mluvil chorvatsky, srbsky či
slovinsky, rozuměli. Tón i vystupování prozradily vojáka.
Herec se rychle sbíral.
Byl-li to výslech, záleželo na něm
všechno. --Do
Bulharska... --Přes Rakousko? Máte šedé
pasy. --Ne, přes
Maďarsko! --Tamhle, kývl Brežněvův dvojník k oknu, za jehož mřížemi se
jak fata morgána rýsovaly kopce, které zahlédli z auta, --je ale
Rakousko. --Dnes podruhé,
že? Herec už stál zas na scéně a byl
jako vždy věrohodný. --Je mi skutečně líto.
Ale jeli jsme celou noc a musím řídit sám, byly to chyby z
únavy. Můžem teď konečně
pokračovat? --Dokonce musíte. Ale domů. Vaše úřady trvají na tom, abychom
československým občanům, kteří se takhle spletou, odebrali cestovní dokumenty a poslali jejich velvyslanectví, kde si je mají osobně
vyzvednout. --Aha...nekomentoval to, dokud
nebude chytřejší. --Vaše úřady nám předhazují, že umožňujeme československým občanům nezákonný útěk z vlasti. Náš stát má dost vlasních problémů
a nemůže si dovolit nové. --Ano... --Tak. --A...co tedy
bude...? Brežněv strčil levičku do kapsy a doloval v ní pod
lahví. Pak postavil jednu láhev na stůl,
aby mu nepřekážela, a vylovil konečně z kapsy pomeranč.
Podal jej dítěti. --Na...! Petřík se
nepohnul. --Tak si vem! Řekl muž
přátelsky. --Vezmi si přece...! domluvila mu
Dora. Vzal si ten pomeranč a stál tu dál
jako hromádka neštěstí. --Poděkuj hezky! napomenula ho. --Děkuju...pípl, a dál zase
nic. --A jez! řekla Dora, --máš přece
hlad! Oloupala pak sama chladnou kůru, v tichu dělila plod na plátky a vkládala je synovi do úst. Všichni tři dospělí pozorovali,
jak jí. Zvláštní, pomyslela
Dora, že vůbec necítím vůni!
Jako Milan musela být i ona ze samého rozčilení v útlumu, který otupoval i smysly. --Vaše úřady mně osobně můžou být
ukradeny, řekl Jugoslávec nečekaně, --dám vám adresu tady
nablízku, kde vám dobře poradí. Vzhlédli k němu naprosto nechápavě. --Poradili už mnoha vašim krajanům,
co sem zabloudili. Nikdo si zatím nestěžoval. Máte
zájem? Dora pochopila
první. --Ovšem! Ovšemže
máme! Tentokrát vytáhl
neznámý nositel proslulé tváře z náprsní kapsy papír, který
rozložil. Přehledně na něm byla nakreslena krátká trasa.
Přidal k němu oba jejich pasy, už bez zeleného obalu; z horního opět vyčnívala stomarkovka. Pak ještě postavil první i druhou
litrovku a poprvé se usmál. --To není slivova. To je benzin. Váš vůz stojí vpředu u bistra a
dole už slouží nová směna, co vás nezná.
Šťastnou cestu. Vytáhla z pasu bankovku a podávala
mu ji beze slova; pohnutím nemohla promluvit. Zavrtěl hlavou a otevřel jim
dveře. --Až se budete
vracet.
|