|
Konec velkých prázdnin Kapitola 2
Smířil se s tím, že
nechá v břiše plechové velryby kufr. V obálce byla však pojistka
na budoucnost, bez ní se musel vrátit.
Měl výhodu,
že jako jeden
z mála rodáků znal Západ a věděl, co
obnáší. Před patnácti lety by
si byl troufl do konkurence s nahým
zadkem, jeho šikovné
ručičky by to zvládly samy. Dneska a v
jeho věku mu měla pomoct
ta
skvěle schovaná obálka. Až příliš skvěle!
Od minuty, kdy
zahlédl prchající dvojici a pochopil, že ho ten vypečený
zahradník doběhl jako alíka,
rozlézala
se v něm ochromující
předtucha, že dopadne jako posledně. Když vyškemral
na vedení zájezdu odklad
návratu, nenapadlo ho ovšem kupovat pitominky.
V malém obchoďáku se naoko
přebíral hromadou zlevněných pánských spodků, od níž bylo vidět
k autobusu. První z výletníků
po evropském dělnickém hnutí, kteří se už smířili s osudem a narychlo
utratili skromné
valuty, žádali šoféra, aby jim otevřel, na což
stále stejně vrtěl hlavou, aniž změnil postoj. Kabáty a propriety, které do vozidla
při snídani bezelstně
dopravil hotelový podomek,
představovaly
spolu s kufry a pasy neúčinnější
zástavu.
Pak spatřil
Strniště, jak se vracejí zasloužilý
vedoucí s učitelem, kteří zjevně nakoupili i pro šoféra; podávali
mu dvě z pestrých nákupních
tašek, jimiž
byli ověšení. Šofér vytáhl tučné
dlaně z podpaží, aby zboží přejal, a v tu chvíli vystartoval kouzelník
od spodků, aby osvědčil
svůj um. Dospěl
na místo, když vzplál
ten spor.
Bujně
načesaná prodavačka třímala
v ruce průhledný
pytlík; prosvítaly
v něm sytě
červené punočocháče a černá podprsenka s rudou najlonovou krajkou.
Hlasem, před nímž nebylo
na náměstí úniku, se
dožadovala, aby jí vytáhli kufr, což vedoucí trojka odmítala.
- Ale helejte, dívka ukazovala na ostatní, co tu už postávali
s nákupy,
dyť budem na hranici vypadat jak banda pašeráků!
- Tam já to, soudružko, jméno už ani nehledal, -vysvětlim, tim
si mužeš bejt jistá! Tak,
soudruzi, sme všici?
Odpovědělo mu souhlasné hučení. Chtěl být rychle odtud. - Vodemknout,
soudruh Dadák! - No momént! vzbouřila
se dívka, - já teda vodmítám vystupovat v Budějicích na autobusáku
jako ňáká kurva!
Já si to chci strčit do
kufru! Vedoucí byl už duchem v Čechách,
tomu odpovídal i jeho tón. - Strč
si to, kam chceš, kufr dostaneš doma. Já sem tu tvuj vedoucí! - Ale né muj bachař! - Cos to... cos to řekla? - A netykejte mi, jo? Kdo myslíte, že ste? Skupina přihlížela
vytrysklé hádce jako napínavému
tenisu, hlavy pendlovaly
od jednoho k druhému. Strniště
se protlačil až dopředu.
Měl i záložní plán:
chtěl být v autobuse, až jej šofér odemkne, první, aby mohl klopýtnout
u jeho sedadla.
Ven z vozu se musel dostat, i
kdyby ho měla ranit pravá mrtvice. Ta se
zatím pokoušela o vedoucího. Šťuchanec
lektora ho upozornil,
že se na chodnících zastavilo
pár místních, které upoutal souboj exotických hlasů. Proto na dívku jen zasyčel,
ale podobalo se to řevu. - To ti eště ukážu... opravil
se sice, ale znělo to tím
zlověstněji, - to vám eště ukážu doma!
Všecko nastoupit!
Jedem! Šofér zvedal ruku ke kapsičce
košile, ale nedonesl ji.
- Víte co? zaječela
dívka, - tak já vám taky něco ukážu!
Tady a hnedky!
Hodila
pytlík s prádlem na dlažbu, otočila
se k zasloužilému členu zády, hluboce
se předklonila a zvedla oběma rukama beztak
krátkou sukýnku. Odhalila
růžovoučký zadek, jen z malé části zakrytý průsvitnou
tkaninou kalhotek. Setrvala tak poměrně
dlouho. Vedoucí otvíral
nezvučně ústa jako lekající
ryba. Vbodl
do toho směru třesoucí se ukazovák. -Vy... ste to všici viděli...! Hleděli na to uchváceni
dál, dokud dívka sukni zas
nespustila.
Ještě sehnutá
zvedla pytlík, napřímila
se a odcházela odtud. Konflikt
dostal nový rozměr. -Kam dete...? koktal ten muž, --kam dete? Vokamžitě se vraťte, já mám váš pas! Otočila se a pronesla už na
značnou vzdálenost zvučně. - Tak si holt
budu muset vobstarat ňákej
novej. Ale jedině
v zemi, kde bolševici eště lozej
po stromech.
Vykročila
znovu od nich, zrychlujíc
ustavičně krok jako rozjíždějící
se vůz. Ztratil úplně nervy a rozběhl se za ní.
-Stát! Zastavit! Stůj!
Dostihl
ji
a přešel od tykání k činu:
popadl ji za ruku.
Vzápětí mu na nose švihem
přistál plastikový pytlík
s tím sexy prádlem, po němž měl vyjet americký
pracháč a krasavec, co jí ho pošle Jirákovic Jarina. Řezala
s ním vedoucího pár dlouhých vteřin, což zkamenělý
zájezd pozoroval od autobusu jako scénu ze staré filmové grotesky. Ač dosud přesně takové útěky považovala
za výplod slepičích mozků,
když na ně blbkyně platily
nejmíň tím, že kvůli rozsudku
nesměly domů, zmocnila se
jí teď hrůza, že by ji mohli nacpat
násilím do plechové posady
a unést zpět do kurníku,
odkud by se možná do nejdelší smrti nedostala, po tomhle průšvihu
ani, kdyby si ji vzal Robert Redford! Běla zvaná Bobina jako většina
jejích družek odkládala generační
lenost jedině v diskotéce.
Nebavilo ji ani naučit se plavat a nikdo ji neviděl pospíchat. Když teď vyrazila jak splašený
zajíc, překvapilo to nejvíc ji. - Za nííí! burácel zasloužilý člen, jemuž v ní prchal sen o dalších zájezdech, které povede po dělnickém hnutí celého světa, -- nečumte a chyťte ji, dyť nás všecky zrujnuje! Pár mužů se poslušně
rozběhlo, jako by se hon
konal na rodné hroudě. Nikdo
si nelámal hlavu, jak
ji pak budou, řičící
a kousající, unášet z
cizího města, které dík jiným
politickým dějinám nezažilo nic podobného desítky let. Rakušané upoutaní
barbarskými zvuky i obrazy nerozuměli však konfliktu a zůstávali
jen nerozhodně stát. Jako
by u něho hledal duchovní
posilu, opřel se Strniště
rukou o šoférovo rameno . - To je strašný! Dovolával se
ho a vytáhl mu dle původního
záměru klíčky z kapsy dokonale,
jak ho naučil maestro Toscani, --chyťte ji! lákal
ho od autobusu, --budem z toho mít průser
všichni! Na což mu chlap odpověděl skoro
pobaveně. -Já ne.
Štvanice
vzala mezitím krátký
konec. Ačkoliv neuměla
německy blebtnout, pochopila
prodavačka zázračně smysl
slova GENDARMERIE, které objevila
na horním konci náměstí. Strach
i jí propůjčil akrobatickou
obratnost, s níž bez
klopýtnutí zvládla
kočičí dlažbu a ve dveřích stanice neporazila
četníka, který si vycházel zakouřit. Pronásledovatelé
se naráz zarazili a hleděli udýchaně
na vchod jak smečka hladových
vlků. Vyjevený
mladík v uniformě pro jistotu nekulturně zašlápl
cigaretu na schodu a upravil
se řemen s pistolí. Oni však už schlíple
táhli zpět. -Podle mýho sme měli odrazit
hnedka ráno! pochválil se šofér a začal si dokonce zase hvízdat. Strniště ho znovu uznale
plácl po rameni. -Vy jste hlava! Vrátil mu přitom klíče do kapsičky.
Nemohl riskovat, že si tlusťoch
vzpomene, kdo osudné zdržení
navrhl, a spojí to
s jejich ztrátou.
Vzápětí je šofér skutečně lovil.
Když však otevřel autobus, vecpal
se dovnitř první a opřel
almarou zad o své sedadlo, až je zavalil;
na přístup k obálce nebylo
pomyšlení.
Křídově
bílý vedoucí a lektor
rudý jak biftek měli jedinou myšlenku: zahnat
zbytek hejna za dráty. - Do vozu, do vozu! Každej teď ručí
za každýho! Odjezd!
Zdrcený kouzelník
musel ve vlastním zájmu nastoupit též a horečně
vymýšlel, v čem najít poslední
příležitost.
Teď s
dojetím pozorovala, jak dává do pořádku zahrádku hornorakouské fary
a byla vděčná jeho Bohu, že jí ho seslal: proměnil
hořké porážky v naději, že právě dík jim nakonec vyhrála,
o čem od mládí snila: prostor
k práci i štěstí v lásce. - Nesuďte
o mně špatně, důstojnosti! řekla po dlouhé odmlce
chlapci v sutaně, -jste
sice kněz, ale přitom
ještě, promiňte mi, velice mladý člověk.
Zarděl
se, jako by mu vytkla hřích. -Jsem tu jen jako výpomoc...
přiznal se, -dokud je starý pan
farář na léčení... -Řeknu vám to bez
okolků! pokračovala zapáleně,
jako by s ní vedl spor,
-já dokonce ani nevěřím v Boha! Nikdy
jsem neublížila mouše, a přece mě osud trestal. Koho jsem milovala, ten mi utekl, i hudbu
mi vlastně vzali, teprve publikum
dávalo mému klimporování smysl... dávno zapomněla na čaj, měla ruce
sepjaté v klíně jako k modlitbě,
ale svatý, jehož vzývala,
cvakal opodál velikými nůžkami – on je má poslední naděje! Kněz si
s tím bezbožným vyznáním nevěděl rady.
Naštěstí se
k nim zahradník právě
otočil. -Řekni panu faráři, že dávám
jen první pomoc, je tu
práce na týden. Ale rád přijedu prořezávat,
až se zastaví vegetace! Necelý rok uplynul
ode dne, kdy to uslyšela poprvé, naděje byla dosud příliš křehká
a vratká, chvěla se
o ni a byla ochotna kousat
i drápat každého, kdo by jí na ni sáhl,
byť by byl kněz. -On mě má rád! sdělila mu místo
překladu přímo vyzývavě,
- a já jeho stejně, nechala jsem tam, co jsem měla.
Když jsem si žádala
o výjezd, vypadl mi z
rukavice prstýnek s diamantem po matce a zůstal ležet mezi mnou
a úředníkem. Nezvedla jsem
ho, když jsem vstávala, a on neřekl Něco vám upadlo! ale to už jsem
věděla, že vyjedu. Ukázala mu bledý
proužek, obtáčející její prsteník, a on byl současně napjat,
jako by mu vyprávěla detektivku, i nesvůj, že se
nemůže ukrýt za mřížku zpovědnice. -Já vím, pokračovala, -že nám
bude oběma zpočátku těžko, ale tím spíš se mi musí podařit comeback! Ostatně oba jsme zvyklí žít skromně! - On... ozval se její společník,
aby pořád trapně nemlčel,
-se přece uživí hned. Spousta
lidí tu má zahrady... - Nepřichází
v úvahu! řekla tak rezolutně, až se zalekla; -odpusťte, ve vašem
případě to ovšem neplatí, ale já nechci, aby mi ho někdo odvedl, jako
jsem ho odvedla já, ano, zní to asi nestydatě,
ale vím jedno: Buď mi zůstane, anebo už nemám důvod žít!
Potřásl
bezmocně hlavou, nevěděl, má-li ji za to napomenout. Zachránil
ho vstup kuchařky.
Vkolébala se z domu do
zahrady jako obrovitá kachna
a mávala svazečkem potištěných
papírů. -Tak teda: zaregistrujou vás
až v táboře.
Vlak na Vídeň jede přesně v pět a před cestou vám připravím gáblík. Mladý pan farář prohlížel
jízdenky a divil se dál. -Jak to, že jsou tři...? -Ach! plácla
se do čela, -máte cúvaks. Akorát musel jít na
pipi. Z fary vyšla prodavačka, vlasy
jak helmu, mávala
pytlíkem s rudočernou a spodní garniturou, svým jediným majetkem
, a s úlevou na ně ječela. -Ahoj, lidičky, tak tady mě
zasejc máte! Já už myslela,
že se picnu, než se
zjevila tadle hodná babička, on z těch poldů
nikdo neuměl kváknout česky!
Zálibně
přitom mustrovala
zahradníka, což mohlo uniknout
snad jen černému mladíkovi.
|