|
Konec velkých prázdnin Kapitola
3 Part I: "Milan v nemocnici" Taxikář ho napřed omylem zavezl k porodnici a teprv odtud k ústřednímu příjmu.
S růžemi ho znova chtěli poslat k rodičkám, než vysvětlil, co se stalo. Musel své jméno napsat, aby si je kompjútr dokázal přečíst a mohli mu ukázat směr. U vrátnice budovy interny se procedura opakovala. Mladý lékař, provázející jakousi ustaranou paní, zaslechl jeho jméno. -Já pána zavedu, řekl sestře, --prosím, tamhle je lift. -Víte náhodou, jak se mé ženě vede? zeptal se ho Milan. Lékař se zdál být zaujat růžemi, jejichž vůně plnila kabinu.
-Pan primář vám poreferuje osobně.
-Pan primář? Podivil se cti, kterou tu neočekával; viděli snad v televizi nějaký jeho film? Mluvíte dobře německy! konverzoval druhý, jako by neměl lepší téma.
-Ach, odpověděl polichocen svou oblíbenou frází, -nic než slušná výslovnost, jinak užívám místo gramatiky fantazie.
V jakémsi patře došli od liftu k protilehlým dveřím, na nichž nebyla jmenovka. Lékař zaklepal, ale vešel bez čekání. -Pan Čech z Prahy, oznámil, -potkal jsem ho dole.
Ve spartánsky zařízeném pokoji byl krom psacího stolu a židlí jen věšák, regál s odbornou literaturou a rozkládací gauč, vše zašlý světlý sektor, jako u nás! podivil se herec. Známý mu přišel i drobný muž v bílém plášti, který vstával od stolu, tmavé vlasy ho dělaly na dálku mladším, zblízka měl zbrázděnou tvář muže daleko po šedesátce. -Lindberg, podal mu ruku, -prosím, posaďte se. Rozumíte německy? -Skvěle! chválil ho mladý lékař až křečovitě, -báječně! Já se rozloučím.
A byl pryč. Teď hleděl na růže primář a dál ukazoval na židli, herec si tedy sedl, zatímco bílý plášť zůstal stát. -Slyšel jsem, že jste právě uprchl, promluvil primář. -Ano... -Jaká je vaše profese? Nevěděli tu tedy nic. -Jsem herec. -A hrál jste? Nerozuměl otázce, takže ji primář hned doplnil. -Patřil jste tam snad mezi zakázané? Věděl tedy přinejmenším víc než ti dva inteligenti ve vlaku.
-Naopak, já jsem...opravil se, -byl jsem členem Národního divadla, ale už jsem se nemohl chodit na scénu stydět, jestli rozumíte... tedy znáte-li situaci u nás. -Ano. Ale právě ve vašem oboru je emigrace riziko, ne?
-Mířím do Ameriky. Mluvím mnohem líp anglicky než německy. A mám tam daleko větší šanci dostat se do špičky, myslím.
Místo komentáře došel primář k umývadlu, zazátkoval je a pustil studenou vodu. Vrátil se k herci pro růže. Milan se zvedl. -Nemohu k ní hned? -Zatím ne, pane Čechu. -Pořád ještě spí? znervózněl. Primář rozvázal kytici a rozkládal květy do vějíře. -Ano. -Ale zraněná není! -Ne. Přesto tu bude muset pár dní zůstat. -Proč? -Věděl jste, že mívala potíže se srdcem? -Měla srdeční vadu, ale dávno jí řekli, že smí žít, jak se cítí... lekl se, -zhoršilo se to? -Ne, ale je rozhodně dobré ušetřit ji rozčilení, dokud plně nezaberou medikamenty. -V tom se na mě můžete spolehnout. Udělám všechno, aby se dala co nejdřív do pořádku. -Tak. Proto by zatím neměla vědět, že vaše dítě zemřelo. -Že co, že... Byl si jist, že se přeslechl.
-Ano, pane Čechu, řekl primář právě tak neúčastně, jak to odborný poradce učil herce předloni, když točil roli doktora, co si nakonec sám atestoval rakovinu, -je mi líto, váš syn zřejmě zdědil matčinu dispozici, což se bohužel nedá vždycky zjistit včas. Jeho srdíčko selhalo, zemřel už v sanitce. Zakázal jsem, aby vám to telefonovali, chtěl jsem s vámi mluvit osobně. Part II: "Kouzelník u výslechu" Když jim diktoval životopis, snažil se při vší stručnosti o úplnost. Protože ostatní česky nemluvili a nerozuměli ani francouzsky, přešel na varietní melanž, aby nebyl na tlumočníkovi závislý. Ale právě ten, ačkoli výslech vedl, převáděl jeho příběh, z něhož v Čechách úředníci i policajti šíleli, do protokolu tak, jako by neznal obvyklejší, až se ho to vyslýchaného skoro dotklo, než si uvědomil: teprv léta nuceně strávená v Československu v něm vypěstovala kravský pocit, že řádný občan se narodí a umře, aniž zažil něco nesmyslného, natož nedovoleného. Cizineckou legii vzali na vědomí, jakoby to byl dobročinný spolek, a zajímali se dál. -Vy jste tedy vyučený kuchař?
-Kuchař a mág. Kuchař jsem byl dřív, ale kouzelník jsem radši. Já vystupoval taky internacionálně, bohužel jenom u nás, jinam mě nepouštěli. Tady je to varieto!
Spíš vykouzlil než vytáhl z kapsy štůsek novinových výstřižků a plakátků, které dovedně rozevíral.
-Větší jsem vzít nemoh. Il Pepino Divino, to všecko jsem já! Až v devětašedesátým mně povolili první angažmá do Vídně, jenže cestou se mi přihodil malér, a já se vrátil domů. -Jaký malér?
-Úraz, řekl tedy, jak byl léta zvyklý, když to měl někomu rozumně vysvětlit, -já v Linci uklouz a jel zpátky dát se ošetřit. Jenže druhej den nechal Husák zavřít hranice. -Co se vám stalo? -No už jsem tam zkejsnul. -Myslím ten úraz v Linci.
Bacha! napomenul se Strniště ostražitě, napřed ti klidně věří, žes byl v Legii, a pak se vyptává zrovna na tu jedinou lež?
-Pardon! přiznal se, -nerad se tím chlubím: ožral jsem se a nastoupil do špatnýho vlaku: to byl ten úraz nad úrazy. Okoun se zdál být spokojen.
-V dotazníku uvádíte, že jste byl přes tři roky vězněn za účast na roce šedesát osm. Můžete ji blíž popsat? -To bylo mý parádní číslo s cylindrem. -S cylindrem...?
-Jo, jistě jste už někdy viděl, jak se v cylindru proměňujou věci. Když k nám vtrhli Rusáci, lidi stáli tejden kolem tanků a nadávali jim, aby táhli domů, no a já je školil tím číslem: to jsem přišel zahalenej v bílým burnusu, tím jsem začal mávat, a byl to československej prápor, pod ním jsem měl frak. Pak mi má tehdejší asistentka podala cylindr, do toho jsem tu vlajku vecpal, abrakadabra! a byla z ní bílá holubice, každej si ji moh pohladit. No a pak jsem vzal jejich prápor, dal ho do cylindru, abrakadabra! a vytáh živou krysu, která měla na hřbetě srp a kladivo. Publikum k tomu pískalo na prsty a citlivější z Rusáků brečeli. -Aha...?
-No a pak podepsali v Moskvě ten protokol, že teda jako všecky reformy jedou dál, ale ty vojska zůstanou, v televizi brečel pro změnu Dubček a prosil nás, abysme vytrvali. Mně v Budějicích tenkrát kdekdo tisk ruku a objednával panáky, i policajti! komu by nelichotilo bejt po všech životních průserech najednou někdo. Až dost pozdě mi příznivci domluvili nahonem turné po Rakousku, no a zhatil to ten Linec, kde jsem se zpanákoval z předčasný radosti. Brzo mě ty samý poldové zhaftli, a pak jsem teda vyfasoval jedenáct set padesát čtyry dny za urážku spojeneckýho státu, pobuřování, nedovolený provozování živnosti a snad i trápení zvířat. Odpustili mi tři, aby ušetřili za vánočního kapra. Mezitím se mi asistentka vdala, ale já měl stejně zákaz veřejnýho vystupování, byl jsem rád, že jsem rád, a že mě nechali aspoň vařit. -Jak jste mohl teď vycestovat?
-No tak, ono mezitím uteklo pár pátků, deset let, ale hlavně mi pomohlo to číslo s krysou... zahlédl v pozorných očích nepochopení. –jo, akorát teda trochu změněný: před půl rokem mě zmerčí na pivu ten, co mě sbalil, dotáh to na óbrpoldu a začal bejt zas k lidu. Co bylo, bylo! povídá, to by byl gól, kdybys vystoupil na našem bále! já na to. Vy mě zkoušíte, víte, že nesmím! ale on. Kdo smí, určuju já, a pak ti to už nikdo nezakážte! tak já tejden větral frak od naftalínu, a potom bez asistentky, ať to někdo zkusí! nejdřív pár vděčnejch palmáží, nato karty a konečně cylindr: vložím do něj červený, modrý i bílý kapesníčky a co vytáhnu? americkou vlajku, vidím, jak tuhnou, a rychle s ní zpátky do cylindru, abrakadabra! a vytáhnu co? zase krysu, jenže na hřbetě hvězdy a pruhy! v sále haló, a za pár tejdnů vízum na krátkej vejlet; no, a ten jsem prodloužil v doživotní. Víc se ho neptali. -Dovolíme si vám sejmout otisky prstů, oznámil mu tlumočník. -Jasně. Už je mají všude. Akorát Vietnamci neměli v džungli ten polštářek. -Vy byste mohl požádat o Francii, řekl teď šedovlasý muž, -máte nejspíš nárok.
-To jo, to už mi kdysi někdo říkal v Čechách, jenže tam jsem byl dost dlouho francouzskej špion, tak bych šel teď nerad v Paříži za českýho, ne, s Francií jsme si spolu užili, co jsme měli. -Chcete do Ameriky? -Tam by mi možná přišili tu druhou krysu. Všecky velmoce jsou stejně malicherný! -Takže hodláte zůstat v Rakousku? ptal se ho nejstarší dál. -To bych hodlal, kdybych moh. -Jako co? Kouzelník nebo kuchař? Překvapil je, když chtěl po nich vědět naléhavě, jako by někam spěchal. -Kolik je hodin?
Okoun, šedivák, písařka i sběrač otisků současně pohlédli na svá zápěstí a ohlásili více méně shodný čas. Vyskočil a tiskl každému vděčně ruku. -Merci! Dík! Thanks! Danke! Jako by si vzpomněl, že jim dluží odpověď, znovu způsobně usedl a pokračoval.
-Těžká volba. Záleží na jednom: umím ještě pořádně šanžovat nebo ne? Mezinárodní zkušenost nula, deset let vařil a vařil. Kolik že je hodin?
Znovu je donutil k stejnému pohybu. Zmateně teď jeden každý zírali na zápěstí, kde se nejvýš rýsovala bledá kolečka. Vracel každému jeho stroječek s rozepnutým řemínkem.
-Snad to půjde, doufal s hranou skromností, jaká mu kdysi přinášela tím větší aplaus, -musím cvičit, cvičit a cvičit se! |