|
Konec velkých prázdnin Kapitola 4
Slabý
vánek nestačil ochlazovat plech střechy,
do níž se opíralo slunce.
V nemocničním areálu panoval
odpolední klid, nehybní
pacienti v barevných županech
se na zeleném trávníku hluboko dole podobali
exotickým květům. Civilizační zvuky
města, vyčnívajícího za větrolamem
stromů, se slévaly v jednolitý
hukot, připomínal mu noční zvuk vltavských jezů
z dob dětství.
O pohled na ně přišel, když k nim jakožto domácím, a tudíž
buržoazním vydřiduchům
nastěhovali v padesátých
letech za trest podnájemníky.
Spal pak s rodiči v pokoji do dvora, ale hluk vody
tam dosáhl a nahrazoval
mu zmizelý obraz
patnáct let, než se vetřelci
v lepších dobách odstěhovali do vlastního. Laskaví rodiče se
většinu roku zdržovali
na stařičké chatě
v Jevanech, takže měl nábřežní
byt pro sebe, přivedl tam i svou ženu a později přinesl z porodnice
syna.
Jak se uměl
vžívat do fiktivních
postav, až byl
na scéně za hry přesvědčen,
že jimi je, tak se přistihoval,
že mnohé, hlavně nepříznivé
životní situace vnímá naopak
s odstupem, jako by nebyly skutečné.
Často se musel nutit brát je vážně, a ne jako nezdařilý
pokus, který mohl jako na zkoušce
opakováním napravit. Ztěžoval
mu to další zvyk z dětství: když něco hrozně nerad viděl či jedl,
zavřel oči a tiskl k sobě
křečovitě víčka,
až mu většinou ustoupili.
Postupem času udělal z nouze ctnost,
proměnil návyk v první
pomoc.
Při zkouškách
po těžké scéně, s kterou si
stále nevěděl rady, požádal o zdravotní pauzu, vyběhl po požárních
schodech na střechu
divadla, zacvičil ve stínu
bronzových sousoší pár ostrých dřepů
a kliků, aby rozproudil
krev, zavřel oči a vyvolával
obrazy, které zažil nebo zažít chtěl: šlo většinou o sex. Byl schopen vžít se do nich vmžiku
tak, že představa zburcovala
smysly, odplavila
zplodiny únavy i skepse a na pumpovala ho novou chutí i energií.
Byl to druh nejvyššího vytržení,
jakýsi mentální orgasmus, kterým se naučil dokonce přemáhat
strach ze zubaře a někdy i skutečná pokušení
v časech, kdy opět hodlal
být Doře věrný. Když prošel tím duševním bodem
varu, otvíral oči a vracel se do přítomnosti,
jevila se mu rázem příznivěji.
Pln důvěry a optimismu je otevřel i teď, když intenzivně prožil
v duchu rozkoš
z přiléhání úchvatného
těla, které mohlo patřit jen Doře. Byl ještě schopen zaznamenat
jakoby z provaziště
idylickou kulisu
parkové nemocnice, když ho probodla
divoká bolest.
Pochopil, že Petřík je mrtev.
Mrtev, smrt, umřít, skon, zemřel, zhyň! kolikrát pronesl ta slova
ve všech časech i pádech, kolikrát sám na scéně zabil,
kolikrát osobně prožil tíhu
i hrůzu umírání, vytřeštil
nebo skomíravě
zavřel oči, aby je zakrátko
otevřel a pyšně sklízel za
své předstírání potlesk, chválu kritiky, přízeň
žen i slušné honoráře. Teď byl díl z něho mrtev doopravdy,
odešel z bytí do nebytí, a byl to jeho syn.
Stál na rozpálené
střeše, aniž tušil, kudy se sem dostal, zapomněl jméno města,
hučícího za stromy
jak vltavské jezy, nevěděl, kdo je a co tu chce. Nebe zčernalo,
ne, to se mu zatmělo
před očima, jako když ve filmovém dole pyrotechnici vypšoukli
uhelný prach při umělém závalu,
tady byl zavalen hůř, masou
události, která se skutečně stala a nemohla se odstát: Petříček
nežije, a zavinil jsem to
já!!
To už pukly ochranné
hráze, a do vědomí se mu draly
scény tak čerstvé, že si
ještě podržely
zvuky, barvy i vůně
a tím víc ho zraňovaly:
Petřík se mu marně snaží
stačit v poklusu na lesním parkovišti, máma tě rozmazluje!
Petřík je skloněn k náročné
kostce, na blbinky
tě užije! Petřík na zadním sedadle neuměle
předstírá spánek,
nekřeň se tak blbě!
před Jugoslávci naoko řve
na Doru a Petřík se rozpláče,
tys někde upad na hlavu
a zatajil nám to! Petřík, zavalený
kufry, se plaše ptá, kdy pojedou, drž
papulu nebo tě vysadím!
Petřík to neujde
tak rychle! namítá
Dora, Petřík je sportovec, viď, Petříku!
Petřík horlivě kývá,
aby se mu zavděčil,
ano! tvrdí Dora, protože on ji k tomu nutí, chci to kvůli Petříkovi
i kvůli sobě! až tam budem, těší
jejich dítě, schoulíme
se všichni tři do klubíčka! Petříku, láká
ho on, v první cukrárně
můžeš zbaštit,
co sníš, ať se propadnu! takhle se běží maraton, víš? ano, tati, Milane,
Petřík už nemůže! blbost! Petříku,
teď jde o zlatou!
nesmíš tu baterku
pustit, nebo jsme v hajzlu!
ne, tati, idiote! diote!
iote! ote! te! duní
v skalní rouře,
v náhlém tichu
zní hymna a před nimi ve světle halogenů zpomaleně plynou koloušci,
srny, a jelen,
Petříku, já ti slibuju nejdelší prázdniny ze všech tvých kamarádů! ano, tati... | Part I | Part II | Part III | top |
PART II Černý
zákal pominul, viděl zas nemocniční areál.
Kdesi v něm nadcházel
pro Petříka první večer jeho věčných prázdnin a někde jinde v tomto
betonovém kvádru spala
jak zakletá princezna
Dora. Až jí dovolí probudit se, zeptá
se nejdřív na své dítě. Zhrozil
se první myšlenky, která ji nemohla nenapadnout: kdo jí ho vzal. Jak v antickém dramatu se mohl
před svou vinou utéct
k jediné bytosti: své
oběti. Přepadla ho známá křeč
v podbřišku, až skoro zaúpěl.
Než naposled zavřel oči, změřil
hloubku pod sebou. Bolest
i lítost milosrdně mírnila
naděje, že se za okamžik rozestoupí
sytě zelená hladina trávníku
a on sám vpluje
jako Oberon do snu
laskavé noci, v němž si si koloušky
bude hrát jeho... Zápěstí
mu pevně sevřely
cizí prsty.
-Cigaretu? zeptal se primář.
-Prosím...?
-Kouříte?
-Jen když musím... v roli...
-Tak to si rozhodně zapalte.
Uvolnil
mu ruku a nabídl
ze starého stříbrného
pouzdra. Zapálil sám jemu i sobě stejně obstarožním
přístrojem na benzin. Milan dychtivě
zatáhl, hluboce vdechl
a otřásl se, jako by do sebe naráz
obrátil stopku
ledové vodky, kterou měl vždycky v mrazáku.
-Mentolka,
vysvětlil primář, -osvěžuje. Já jsem také exulant, řekl bez přechodu,
jako by navazoval na přerušený
rozhovor, - z Berlína. Mou první štací
byla zrovna Praha, tam jsem dokončil původní obor,
chirurgii, u profesora Zahradníčka, byl tehdy evropská kapacita.
Jenže Hitler si pro mě přišel i k vám.
V prvním šoku jsem utekl až za velkou
louži.
Až teď si
herec uvědomil,
že oba mluví anglicky.
-Když jsem se vzpamatoval,
našel jsem způsob,
jak mu to trochu oplatit,
ale stejně jsem přísahal,
že se nikdy nevrátím nikam, kde se mluví německy, já jsem Žid.
Chvíli kouřili mlčky.
-Já jsem ztratil všechny, pane Čechu. Všichni, které jsem tenkrát miloval,
vyletěli komínem. A věřte mi: přesto jsem i pak zažil
velice mnoho štěstí, ničím nekaleného
štěstí. Dovolilo mi vrátit
se do Evropy a uzavřít
i s němčinou smír
prostřednictvím
Rakouska. Není tu míň bývalých nacistů, ale
aspoň se tím nechlubí.
-Vy jste nic nezavinil
... řekl herec; bezbřehý,
sebezničující žal poněkud polevil,
byl schopen myslet i mluvit, dokonce to potřeboval, -mě nikdo neposílal
do plynu, jen se mi zvedl
žaludek, že bych měl i mimo scénu do smrti předstírat,
krčit se a lézt
do zadku....
-To byly i před plynovými
komorami pro spoustu lidí dobré důvody
k emigraci.
Propadal
potřebě obviňovat
se, odjakživa se
tím domníval urychlovat
očistný proces v sobě.
-Když to mohly snést
stovky mých kolegů a miliony spoluobčanů, proč ne já?
Byl bych lhal dál, ale... on by dál žil!
Chyběla
tu však těšitelka
Dora a primář neprojevil snahu
chlácholit ho.
-Svou odpovědnost můžete posoudit jen vy sám. Ale cítíte-li ji, máte tím větší
povinnost ke své ženě.
-Co já, zeptal se v upřímném
zoufalství, -ještě mohu??
-Neutéct od toho jak nedospělec. Zůstat muž... anebo, promiňte, neznám
vás, se skutečným mužem stát.
-Jak...? zašeptal
herec, protože mu selhal
hlas, a odhodil
nedopalek cigarety,
vysál ji téměř
naráz, jakoby
jedním krátce přerušovaným
tahem.
Primář ji pečlivě
zašlápl spolu se svou, která nedohořela
ani do poloviny, a vzal ho zlehka
pod paží.
-Od začátku! odpověděl, -ze všeho nejdřív se
oholte, půjčím
vám strojek.
Když se vraceli, nevěřil Milan, že tudy musel projít na střechu,
nechápal, jak našel požární
žebřík v boční
chodbě a otevřel složitě
jištěný poklop.
Viděl jsem, vysvětlil mu primář ve výtahu,
-že jedete nahoru, následoval jsem vás.
Choval jste se příliš klidně, muselo to přijít, jakmile s tím
zůstanete sám.
-Byl jsem tam dlouho...?
-Pár vteřin. Ale
měl jste zavřené oči, bál jsem se, abyste neztratil vědomí,
stál jste příliš na okraji. | Part I | Part II | Part III | top | PART III: "V lékařském
pokoji" Vrátili
se do lékařského pokoje. Vstoupil sem teprve před malou chvílí
jako mistr světa, který se
v té tuctové
dekoraci vhodné
pro konverzačku po jediné větě zhroutil
jak při zemětřesení.
Přežil bez oděrky,
ale jeho duch
byl těžce zmrzačen.
Co mám dělat? Poprvé
si vůbec nevěděl rady,
i jeho železný zvyk
neukazovat nikomu krom Dory slabiny
a rány přestal úplně fungovat.
-Myslím, že jsem chtěl skočit...
přiznal se.
Primář kramařil
ve svém psacím stole.
-Udělám vám kávu, oznámil mu a stejně věcně
reagoval na jeho sdělení,
-umělec je asi tím zranitelnější,
že se mu často
stírá hranice
mezi představou a skutečností.
Navázal na jeho myšlenky ze střechy. Milan pokračoval v sebebičování.
-Kolikrát jsem na scéně věřil, že umírám... teď mi to přijde
jako vrchol cynismu!
Hostitel
už natočil nad
růžemi v umývadle vodu do malé džezvy
a stavěl ji na elektrický
vařič.
-Dobrý herec, namítl,
-nemůže být cynik. Umí přece líp než kdo jiný nahlédnout
do lidské duše. Rozhodně spíš než já, ačkoliv smrt
potkávám skoro denně, pro mě má příliš konkrétní podobu
orgánů, které havarovaly
nebo dosloužily.
Co jste vlastně hrával?
-Vlastně všecko... od Hamleta po Macbetha.
-Ach. Vždycky mě
zajímalo, jak prožívá herec umírání zloducha. S vnitřním
uspokojením?
-Ne! rozhořčil
se, jako když se
doma hádával s blbými
kritiky, -jak bych mohl být dobrý Macbeth nebo Jago, kdybych je z vnějšku
denuncoval, neměl ospravedlnění
pro každý jejich čin.
Umíral jsem za ně roztrpčen,
že jsem nedosáhl cíle. Jen jedno bylo jiné než při smrti
nevinných.
Měl jsem skoro pokaždé závrať.
-Trpíte
závratí?
-Nikdy! Lezl
jsem v mládí po skalách
a párkrát z... marně
hledal německé či anglické slovo pro frajeřinu,
než je opsal,
-abych udělal dojem,
po hotelových římsách
do oken kolegyň. Jako skotský mordýř jsem dokonával
s šílenou bolestí
ve varlatech, podle mých kamarádů, českých doktorů, klasický
příznak závratě. Bylo to, jako by se mi pod nohama
otvíralo pravé peklo...
zažil jsem to i teď tam nahoře...
Zničeně
hleděl na střechy protějších
pavilonů, nadále ozářené
červnovým sluncem, ačkoli jeho vnitřní hodiny ukazovaly hlubokou noc. Primář nechával kávu v džezvě
vzkypět i podruhé a potřetí.
-Mluvte dál, pane Čechu, já vás poslouchám. Je to bohužel jediné, co pro vás
mohu dělat.
Přijde mi trapné,
že tu s vámi konverzuju o divadle, když můj... nedokončil, přišlo
mu ještě trapnější, jak neustále vystavuje na
odiv své hoře,
kradu ,šou´ i mrtvému! zastyděl
se.
-Život si vynucuje
jiné pochody než
umění, dejte mu průchod. Mně
nikdy nezbývalo nic jiného, byl jsem zřejmě citově
neschopen stát
se něčím jiným než lékařem. Nenapsal jsem ani těch pár milostných
veršíků jako každý
normální mladík. To je také důvod,
proč se neodvažuji udělovat
jiné než medicínské rady...
dal jsem hodně cukru, podával mu šálek,
-potřebujete jej.
-Ale jak s ní mám vlastně mluvit? Zakázal
jste mi říct jí pravdu.
-Řekl jsem expressis verbis, že by jí měla být ušetřena,
dokud nezabere
terapie. Přitom nemohu víc, než povzbudit
krevní oběh a stabilizovat její psychofyzický stav. Neznám ji ani vás, ani váš vztah,
nevím, jak máte či smíte odpovědět, když se vás zeptá. Řekl bych, že některé lži omluví
dodatečně hluboká důvěra
v partnera. Pijte to horké!
Věří vám?
-Míval
jsem avantýry,
ale pokaždé jsem ji dokázal přesvědčit, že chci a mohu žít jen s ní.
Jistě mi věřila, vždyť proto šla s dítětem za mnou... ale
tím spíš mi teď může vyčítat...
poslušně srkal
kávu, přestože si pálil jazyk, aby směl vyslovit ještě palčivější
prosbu, -nemohl byste jí to říct vy?
Bojím se, že mě začne... to slovo už z pověrčivosti
ani neopsal.
-Rozhodně vás nebudu nutit.
-Myslíte, že jsem zbabělec?
-Ach, o to přece nejde.
Nechme to na večer, důkladně
ji vyšetřím, než
vás k ní vůbec pustím, eventuálně prodloužím
spánek o dalších
dvanáct hodin. Tak, a teď musím do práce. Smím
se na vás spolehnout?
-V čem?
-Že mi aspoň neskočíte z okna! aniž čekal na odpověď, vytáhl
z jiné zásuvky stolu plochý
holicí přístroj, -je na baterii; natáhněte
se potom na gauč, než přijdu. Mám vám dát pro uklidnění
injekci?
-Ne, ne, vždycky jsem chtěl všecko cítit, až na zubařskou
vrtačku... než to dořekl, lekl se, že se ze zvyku
chová, jako by i tuhle bolest potřeboval pro příští roli.
-Kdybyste neusnul, nedal mu primář nic znát, -poslužte
si z knihovny, je tam i velký německo-anglický slovník
idiomů... uviděl v hercových očích otázku, -máte ještě něco na
srdci?
-Kde je... on?
Čekal to a odpověděl skoro krutě.
-Dovezli ho rovnou
na prosekturu.
-Budou ho...? zachvěl se.
-Ovšem. Musí.
-Smím ho ještě předtím vidět?
-Předtím či potom, na
pohled se nezmění. Musíte si jen rozmyslet, jak si ho chcete pamatovat. Uvidíme se později.
|