Černý zákal pominul, viděl zas nemocniční areál.  Kdesi v něm nadcházel pro Petříka první večer jeho věčných prázdnin a někde jinde v tomto betonovém kvádru spala jak zakletá princezna Dora.  Až jí dovolí probudit se, zeptá se nejdřív na své dítě.  Zhrozil se první myšlenky, která ji nemohla nenapadnout: kdo jí ho vzal.  Jak v antickém dramatu se mohl před svou vinou utéct k jediné bytosti: své oběti.  Přepadla ho známá křeč v podbřišku, až skoro zaúpěl.

            Než naposled zavřel oči, změřil hloubku pod sebou.  Bolest i lítost milosrdně mírnila naděje, že se za okamžik rozestoupí sytě zelená hladina trávníku a on sám vpluje jako Oberon do snu laskavé noci, v němž si si koloušky bude hrát jeho... Zápěstí mu pevně sevřely cizí prsty.

            -Cigaretu? zeptal se primář.

            -Prosím...?

            -Kouříte?

            -Jen když musím... v roli...

            -Tak to si rozhodně zapalte.

            Uvolnil mu ruku a nabídl ze starého stříbrného pouzdra. Zapálil sám jemu i sobě stejně obstarožním přístrojem na benzin.  Milan dychtivě zatáhl, hluboce vdechl a otřásl se, jako by do sebe naráz obrátil stopku ledové vodky, kterou měl vždycky v mrazáku.

            -Mentolka, vysvětlil primář, -osvěžuje.  Já jsem také exulant, řekl bez přechodu, jako by navazoval na přerušený rozhovor, - z Berlína.  Mou první štací byla zrovna Praha, tam jsem dokončil původní obor, chirurgii, u profesora Zahradníčka, byl tehdy evropská kapacita.  Jenže Hitler si pro mě přišel i k vám.  V prvním šoku jsem utekl až za velkou louži.

            Až teď si herec uvědomil, že oba mluví anglicky.

            -Když jsem se vzpamatoval, našel jsem způsob, jak mu to trochu oplatit, ale stejně jsem přísahal, že se nikdy nevrátím nikam, kde se mluví německy, já jsem Žid.

            Chvíli kouřili mlčky.

            -Já jsem ztratil všechny, pane Čechu.  Všichni, které jsem tenkrát miloval, vyletěli komínem.  A věřte mi: přesto jsem i pak zažil velice mnoho štěstí, ničím nekaleného štěstí.  Dovolilo mi vrátit se do Evropy a uzavřít i s němčinou smír prostřednictvím Rakouska.  Není tu míň bývalých nacistů, ale aspoň se tím nechlubí.

            -Vy jste nic nezavinil ... řekl herec; bezbřehý, sebezničující žal poněkud polevil, byl schopen myslet i mluvit, dokonce to potřeboval, -mě nikdo neposílal do plynu, jen se mi zvedl žaludek, že bych měl i mimo scénu do smrti předstírat, krčit se a lézt do zadku....

            -To byly i před plynovými komorami pro spoustu lidí dobré důvody k emigraci.

            Propadal potřebě obviňovat se, odjakživa se tím domníval urychlovat očistný proces v sobě.

            -Když to mohly snést stovky mých kolegů a miliony spoluobčanů, proč ne já?  Byl bych lhal dál, ale... on by dál žil!

            Chyběla tu však těšitelka Dora a primář neprojevil snahu chlácholit ho.

            -Svou odpovědnost můžete posoudit jen vy sám.  Ale cítíte-li ji, máte tím větší povinnost ke své ženě.

            -Co já, zeptal se v upřímném zoufalství, -ještě mohu??

            -Neutéct od toho jak nedospělec.  Zůstat muž... anebo, promiňte, neznám vás, se skutečným mužem stát.

            -Jak...? zašeptal herec, protože mu selhal hlas, a odhodil nedopalek cigarety, vysál ji téměř naráz, jakoby jedním krátce přerušovaným tahem.

            Primář ji pečlivě zašlápl spolu se svou, která nedohořela ani do poloviny, a vzal ho zlehka pod paží.

            -Od začátku! odpověděl, -ze všeho nejdřív se oholte, půjčím vám strojek.

            Když se vraceli, nevěřil Milan, že tudy musel projít na střechu, nechápal, jak našel požární žebřík v boční chodbě a otevřel složitě jištěný poklop.

            Viděl jsem, vysvětlil mu primář ve výtahu, -že jedete nahoru, následoval jsem vás.  Choval jste se příliš klidně, muselo to přijít, jakmile s tím zůstanete sám.

            -Byl jsem tam dlouho...?

            -Pár vteřin.  Ale měl jste zavřené oči, bál jsem se, abyste neztratil vědomí, stál jste příliš na okraji.

Vrátili se do lékařského pokoje.  Vstoupil sem teprve před malou chvílí jako mistr světa, který se v té tuctové dekoraci vhodné pro konverzačku po jediné větě zhroutil jak při zemětřesení.  Přežil bez oděrky, ale jeho duch byl těžce zmrzačen.  Co mám dělat?  Poprvé si vůbec nevěděl rady, i jeho železný zvyk neukazovat nikomu krom Dory slabiny a rány přestal úplně fungovat.

            -Myslím, že jsem chtěl skočit... přiznal se.

            Primář kramařil ve svém psacím stole.

            -Udělám vám kávu, oznámil mu a stejně věcně reagoval na jeho sdělení, -umělec je asi tím zranitelnější, že se mu často stírá hranice mezi představou a skutečností.

            Navázal na jeho myšlenky ze střechy.  Milan pokračoval v sebebičování.

            -Kolikrát jsem na scéně věřil, že umírám... teď mi to přijde jako vrchol cynismu!

            Hostitel už natočil nad růžemi v umývadle vodu do malé džezvy a stavěl ji na elektrický vařič.

            -Dobrý herec, namítl, -nemůže být cynik.  Umí přece líp než kdo jiný nahlédnout do lidské duše.  Rozhodně spíš než já, ačkoliv smrt potkávám skoro denně, pro mě má příliš konkrétní podobu orgánů, které havarovaly nebo dosloužily.  Co jste vlastně hrával?

            -Vlastně všecko... od Hamleta po Macbetha.

            -Ach.  Vždycky mě zajímalo, jak prožívá herec umírání zloducha.  S vnitřním uspokojením?

            -Ne! rozhořčil se, jako když se doma hádával s blbými kritiky, -jak bych mohl být dobrý Macbeth nebo Jago, kdybych je z vnějšku denuncoval, neměl ospravedlnění pro každý jejich čin.  Umíral jsem za ně roztrpčen, že jsem nedosáhl cíle.  Jen jedno bylo jiné než při smrti nevinných.  Měl jsem skoro pokaždé závrať.

            -Trpíte závratí?

            -Nikdy!  Lezl jsem v mládí po skalách a párkrát z... marně hledal německé či anglické slovo pro frajeřinu, než je opsal, -abych udělal dojem, po hotelových římsách do oken kolegyň.  Jako skotský mordýř jsem dokonával s šílenou bolestí ve varlatech, podle mých kamarádů, českých doktorů, klasický příznak závratě.  Bylo to, jako by se mi pod nohama otvíralo pravé peklo... zažil jsem to i teď tam nahoře...

            Zničeně hleděl na střechy protějších pavilonů, nadále ozářené červnovým sluncem, ačkoli jeho vnitřní hodiny ukazovaly hlubokou noc.  Primář nechával kávu v džezvě vzkypět i podruhé a potřetí.

            -Mluvte dál, pane Čechu, já vás poslouchám.  Je to bohužel jediné, co pro vás mohu dělat.

            Přijde mi trapné, že tu s vámi konverzuju o divadle, když můj... nedokončil, přišlo mu ještě trapnější, jak neustále vystavuje na odiv své hoře, kradu ,šou´ i mrtvému! zastyděl se.

            -Život si vynucuje jiné pochody než umění, dejte mu průchod.  Mně nikdy nezbývalo nic jiného, byl jsem zřejmě citově neschopen stát se něčím jiným než lékařem.  Nenapsal jsem ani těch pár milostných veršíků jako každý normální mladík.  To je také důvod, proč se neodvažuji udělovat jiné než medicínské rady... dal jsem hodně cukru, podával mu šálek, -potřebujete jej.

            -Ale jak s ní mám vlastně mluvit?  Zakázal jste mi říct jí pravdu.

            -Řekl jsem expressis verbis, že by jí měla být ušetřena, dokud nezabere terapie.  Přitom nemohu víc, než povzbudit krevní oběh a stabilizovat její psychofyzický stav.  Neznám ji ani vás, ani váš vztah, nevím, jak máte či smíte odpovědět, když se vás zeptá.  Řekl bych, že některé lži omluví dodatečně hluboká důvěra v partnera.  Pijte to horké!   Věří vám?

            -Míval jsem avantýry, ale pokaždé jsem ji dokázal přesvědčit, že chci a mohu žít jen s ní.  Jistě mi věřila, vždyť proto šla s dítětem za mnou... ale tím spíš mi teď může vyčítat... poslušně srkal kávu, přestože si pálil jazyk, aby směl vyslovit ještě palčivější prosbu, -nemohl byste jí to říct vy?  Bojím se, že mě začne... to slovo už z pověrčivosti ani neopsal.

            -Rozhodně vás nebudu nutit.

            -Myslíte, že jsem zbabělec?

            -Ach, o to přece nejde.  Nechme to na večer, důkladně ji vyšetřím, než vás k ní vůbec pustím, eventuálně prodloužím spánek o dalších dvanáct hodin.  Tak, a teď musím do práce.  Smím se na vás spolehnout?

            -V čem?

            -Že mi aspoň neskočíte z okna! aniž čekal na odpověď, vytáhl z jiné zásuvky stolu plochý holicí přístroj, -je na baterii; natáhněte se potom na gauč, než přijdu.  Mám vám dát pro uklidnění injekci?

            -Ne, ne, vždycky jsem chtěl všecko cítit, až na zubařskou vrtačku... než to dořekl, lekl se, že se ze zvyku chová, jako by i tuhle bolest potřeboval pro příští roli.

            -Kdybyste neusnul, nedal mu primář nic znát, -poslužte si z knihovny, je tam i velký německo-anglický slovník idiomů... uviděl v hercových očích otázku, -máte ještě něco na srdci?

            -Kde je... on?

            Čekal to a odpověděl skoro krutě.

            -Dovezli ho rovnou na prosekturu.

            -Budou ho...? zachvěl se.

            -Ovšem.  Musí.

            -Smím ho ještě předtím vidět?

            -Předtím či potom, na pohled se nezmění. Musíte si jen rozmyslet, jak si ho chcete pamatovat.  Uvidíme se později.