Chapter 5 Text

Konec velkých prázdnin

PART I: "Nesobecká lež"

Jeho mlčenlivost nebyla jen taktickou zbraní, ale i rysem povahy, a krom toho se ve svém oboru dostával zřídka do mlýna politiky, ve kterém, byť pouhá hudebnice, vězela po uši i ona. A kam dovedly záchvaty upřímnosti ji? Do nové slepé uličky, odkud neunikla tak snadno jako z Bělé. Musela se vzdát pro pravdu práce i vlasti, ale tím míň pro ni byla ochotna obětovat štěstí, ke všemu pro tak nicotnou, jakým bylo jeho mrtvé manželství.

Problém pravdy pro ni přitom dávno vyřešila příhoda, na niž dodnes vzpomínala se studem. Je malá holčička a brouzdá posledním válečným létem na bělském koupališti, kde ji na bidle učí plavat svalnatý plavčík. Náhle dostával dávivé záchvaty kašle, a matka při večeři praví otci, že ten člověk nedožije vánoc, ví to od jeho zoufalé ženy. Příští den se ho Lydie zvědavě zeptá a navždy jí utkví jeho skelný pohled, když chce vědět, jak ji to napadlo. Přizná se mu, a on zašeptá. Tak je to přece pravda! rozkašle se a pláče.

Matka se doma chytala za srdce, copak neví, křičela na ni, že takové věci se nikdy neříkají? Když on se ptal! bránila se a tehdy zvěděla, že vždycky, když pravda ubližuje nebo i ničí , zastupuje ji oprávněn‚ 'nesobecká lež‘ z ohledu na jiné...

Skoro o čtyři desítky let později vyprávěla teď tu příhodu Václavovi v koutě obrovské a světlé jídelny tábora, když vyfasovali na tác oběd o třech chodech ve frontě, kde stál snad celý svět. Zamávali letmo nočnímu hráči rulety, jemuž kupodivu nevadila ta užvaněná prodavačka, a našli si spěšně místa u hloučku stolujících Tamilů. Ti jim nemohli rozumět a navíc byli cele zaujati soubojem s tak necivilizovanými jídelními nástroji, jakými pro ně očividně byly vidlička a nůž.

Oni dva jedli roztržitě, téma rozhovoru vylučovalo soustředění na talíř.

--Ty víš, řekl zahradník nešťastně, -- že si na to nehraju, že sem i kvůli tomu chtěl pryč...

--A nakonec jsi stejně lhát musel, tchánovi i manželce, jinak bys tu teď se mnou nebyl. Tohle je přece malá lež!

--Já to vážně neumím...

--Tak se nauč! Co bys byl dělal včera na hranici, kdyby se tě byl někdo zeptal, jestli nechceš utéct? Netvrď mi, že by ses jak prosťáček boží přiznal!

--Neptali se...

--A tomu říkáš život v pravdě? Lhát v duchu, dokud se nikdo neptá?

--Jsi nespravedlivá!

--Ano, jsem! Protože tě miluju a věřím, že ty mě stejně. Mně už není bohužel dvacet, a já nechci bydlet sama v ženských kasárnách! Takové lži říkala moje maminka ‚svatá‘ a ta Ruska dokonce ‚božská‘, protože ji právě Bůh musí chápat, jinak bych o něm musela znova pochybovat!

--Bůh, pravil její mladík s tou svou přirozenou důstojností, jakou zřídka našla u lidí starších a vzdělanějších, - není zprostředkovatel sňatků. Skutečná víra se neřídí podle toho, zda nám splní každé přání.

--Já mám jen jediné: zůstat s tebou. A to mi můžeš splnit sám! Ty se pak můžeš vyzpovídat, ne? Vy katolíci máte přece takovou pohodlnou prádelnu hříchů! Včera nevybyl čas, tak jdi hned zítra, tady můžeš denně!

V pauze, která nastala, měla nedobrý dojem, že přepnula strunu. Byl samozřejmě v právu, mohl jí namítnout, že neexistuje menší a větší lež jako není větší a menší půlka, ano, mohl poprvé za dobu jejich vztahu pocítit urážku a navíc hořkost, že si s ní počkala, až ho dostane sem, odkud pro něho není návratu. Už se mu chtěla omluvit.

On byl skutečně zasažen, jako by se dotkla živého nervu, ovládajícího celou jeho osobnost. Neměla ovšem pravdu, ale poprvé zapochyboval, je-li naprostá pravda něco, co Bůh očekává od člověka, kterého vybavil tolika vášněmi a city, a zda to očekává právě od něho ke škodě této křehké bytosti, kterou mu našel a svěřil.

--Dobře, Liduško, promluvil k jejímu i svému překvapení, -- já se pokusím, jenom...

Visela na něm očima.

--Jenom se bojím, že když si člověk omluví jednu lež, dokáže to i s druhou a další. Kde to pak vezme konec?

--Neboj se, Venoušku Radojc! řekla mu s ulehčením něžně, jak mu říkávala, když spolu usínali, -- já ti dám dobrou radu, kterou mám zas od své maminky, dej jí pánbů nebe: Lži, jen když nemůžeš jinak, a modli se, abys nemusel nikdy!

Teprv teď si všimli, že všichni Tamilové jedí v rytmu s nimi, to jak úporně napodobují jejich pohyby. Začali jim proto zpomaleně předvádět, jak se s ostrým nářadím vlastně zachází, a ztracenost těch vykořeněných lidiček jim předvedla, jak hrozně by se rouhali, kdyby si nevážili svého štěstí.

PART II: “Lýdie a Václav u výslechu”

Až ve čtyři povolal Grecův Kristus do kanceláře pana Václava Radu. Lydie vstala s ním z lavice a nepustila jeho ruku. Z náhlého popudu vešla dovnitř také a začala ihned německy hovořit.

--Promiňte, já vím, že se tu překládá, ale on i česky mluví velmi spoře, a především bych ráda něco řekla za nás oba vám všem, smím?

Byl znovu přítomen rozložitý šedivák, o němž už věděli, že je tu nejvyšší osoba, písařka a člověk, který měl před sebou jakési technické nádobíčko. Bála se záporné odpovědi a mluvila dál tak rozčileně, jako by se s nimi už dlouhou dobu přela.

--Dostali jsme se do zájezdu odděleně, abychom mohli uprchnout společně. Pokud jde o mne, nebyly důvody pouze politické, i když jsem jako snad jediná koncertní klavíristka nepodepsala odsudek Charty 77 a nesměla za to vystupovat. Já jsem ještě navíc nechtěla, a tam by mě to brzy čekalo! vysvětlovat každému bezvousému úředníčkovi, proč miluju muže o čtrnáct let mladšího! Proto vás chci požádat, abyste respektovali naše spojení, ačkoliv nejsme úředně oddáni!

Vy jste rozvedená, milostivá paní? ptal se šedivý náčelník, jako by konverzoval o počasí.

Úžasně jí tím pomohl.

--Svobodná! předvedla jim hrdě svou ránu, -- on je totiž první, kdo mi kdy nabídl sňatek. Smutné, že?

--A pan Rada? zeptal se zdvořile místo odpovědi.

Upřeně hleděl na něho, takže Václav se zmateně otočil k ní.

--Co říká...?

Pozdě pochopila, že ho její nečekaný výstup, kterému vůbec nerozuměl, mohl nebezpečně zmást, ale než mu stačila nějak naznačit, že se nic nestalo a nezměnilo, vysvětlil mu už muž s tváří Krista.

--Pan vládní rada Radetzky se vás ptá, jste-li ženatý.

K jejímu překvapení nezaváhal a neprojevil nejmenší nejistotu, když pomalu odpovídal.

--Chtěl jsem se ženit v kostele, ale hrozili mi, že přijdu o místo. I proto jsem odtamtud odešel.

Pohlédl přitom na ni, a ona se domnívala zahlédnout v jeho očích chlapeckou hrdost, že mu místo lži postačila polopravda.

--Co je vaše povolání? chtěl vědět muž s uhrančivýma očima do protokolu hned, jakmile odpověď přeložil, jako by to byl naopak on, kdo pospíchá pryč z tenkého ledu.

--Zahradník.

--Zaměstnán?

--Naposled na zámku Klíčov, to je nedaleko od...

--Já vím, usmál se na něho ten muž teple, -- patříval Rosenheimům. Vy jste katolík?

--Ano.

--Praktikující?

--Co to je?

--Chodil jste pravidelně do kostela a přijímal svátosti?

--To bylo v mém případě nemožné...

--Cítil jste se být ve své víře pronásledován?

--Ano...

--Chcete to udat jako důvod, proč žádáte o azyl?

Lydie dostala strach, že jim to snad nestačí, a vmísila se znovu německy.

--Konvence Spojených národů uvádí víru jako jeden z legitimních důvodů exilu...

--Promiňte, milostivá paní, přerušil ji ředitel tábora, - nám je ta konvence ovšem známa a vy máte samozřejmě pravdu, jde však o něco jiného. Může nám váš... váš přítel, česky, rozumí se, přeříkat Otčenáš?

Mluvil k ní, musela to tedy zprostředkovat.

--Máš jim říct Otčenáš...

--Proč...? podivil se.

--Já nevím...

Pohlédla znovu na tazatele, ale setkala se jen s výrazem vlídného zájmu.

Václav odříkával text rozpačitě, nebyl zvyklý přednášet ta slova jen tak bezobsažně jako škloní básničku. Lydie pozorovala šedivého muže, jak při tom upřeně pozoruje ne jeho, ale pověřence, jehož rty se bezhlučně pohybovaly shodně s Václavovými. Maně si vzpomněla, jak Václava a ji v poledne napodobovali Tamilové. Co to má znamenat?

--Děkuji, řekl vládní rada pak opět jí, když zjevně pochopil, že její hlas plachého muže uklidňuje, -- a ví pan Rada čirou náhodou, které evangelium se dneska čte?

Přeložila mu s těžkým srdcem pro ni záhadný, jistě zrádný chyták, a byla pak bez sebe, když milý bez rozmyšlení odvětil.

--Matouš. Verš neznám.

--V pořádku! řekl ředitel Radetzky Lydii s takovým uspokojením, jako by oznamoval matce, že syn s úspěchem prospěl, -- je to opravdový křesťan. Na ja, víte, milostivá, vysvětlil jí ještě, -- tady se často nekřesťansky lže!

PART III “Všecko s klidem“

Našel pak herce skutečně nad slovníkem. Milan jej otevřel hned po jeho odchodu, ale klamaný mozek se vzbouřil, co je mi do idiotských idiomů, když můj syn, můj synek, můj synáček, Petr, Petřík, Petříček...nový poryv smutku mu rozostřil oči, neměl kapesník, šel si je opláchnout k umývadlu. Chvíli počítal růže a pořád se mýlil, když konečně počet souhlasil, kropil prsty horkem malátné květy.

Spatřil se v zrcadle a užasl, jak je náhle zarostlý, že to ráno neviděl? Nebo mu vyrostly vousy z té zpávy? Dumal o tom, když se začal holit strojkem, ale brzy zapomněl, na těch pár chlupů mu léta stačila třikrát týdně štětka a břitva, elektrická fréza drásala nenavyklou pokožku, až sykal. Přitom ho zoufalství zas přešlo, vystřídala je malátnost, to ty růže! pomyslel si a šel otevřít okno, ale ihned je zabouchl, jako by ucítil profesorův pohled.

Lehl si na gauč, byl tvrdý, jak to měl rád, takové byly i postele doma. Dora si zvykla, jen Petřík protestoval, že se na nich nedá skákat jako u staroušků... musím jim dát vědět! bodlo ho, i Dorině matce, ne! to musí ještě odložit, jestli teď v jejich životě s Dorou není na něco místo, jsou to Erinye, které je štvaly doma: jeho věčné ženské a její matka. Ze všeho se musí dostat jen spolu; až budou silní jeden druhým, mohou se postavit světu...

Aby to vyhnal z hlavy, šel ke slovníku a hledal německý výraz pro ‚take it easy‘; ‚immer mit der Ruhe, sachte!‘ vrýval si právě do paměti, když se primář vrátil, tak brzy? podivil se, něco si zapomněl? pohlédl na hodinky: ten okamžik trval dvě hodiny.

--Tak, sedl si primář k němu, - já jsem hotov, budem tu znova užiteční až pozdě večer. Mezitím jsem také jednal o vaší věci s několika stálými pacienty. Rakousko, vysvětlil mu, -- je země, jejíž zákony ještě z dob mocnářství postihují každou vibraci lidské existence tím, že ji buď povolí, nebo spíš zakážou. Teoreticky tu není žádný životní projev možný. Prakticky je to vlast tlustých a veselých lidí, jedna z posledních na světě, kde je bezmála radost žít. Za to vděčí milosti, kterou ji též obdařila monarchie: že se dá každý příkaz i zákaz rozumně obejít, at´ už ze známosti anebo za úplatek. Dík družné povaze většiny obyvatel převažuje naštěstí první způsob.

Zatímco hovořil, jako by přednášel studentům, vstal, svlékl a pověsil do skříně bílý plášť, košili i kalhoty, vyzul bílé boty a stáhl bílé ponožky, takže tu chvíli stál jen v bílých plátěných spodkách. Choval se nenuceně jako herec v šatně, a Milan bezděky obdivoval jeho malé a hubené, ale na ten věk dobře zachovalé tělo.

--Primář zemské nemocnice má ovšem za třicet let slušnou klientelu, mezi níž nechybí pohlaváři všech politických kulérů ani šedé eminence. Facit mého telefonického úsilí: cizinecká policie udělí vám dvěma zatím dočasně povolení k pobytu jako československým občanům, kteří se tu zdržují bez víza v důsledku mimořádných okolností. Vy jste přechodně hlášen u mě, mám poblíž slušný byt s hostinským pokojem. Kde jsou vůbec vaše věci? Nebo jste o všecko přišli?

--Ne, vzchopil se, -- jsou v úschovně na nádraží, ale...

--Stavíme se tam cestou. Smyslem opatření je umožnit vám svobodné rozhodnutí, jestli mi rozumíte... když poznal, že ne, upřesnil to, -- nejste zatím běženci, nýbrž nadále občané svého státu, kteří mají volbu v každém směru. Tedy i směrem zpátky.

Na to herec dosud nestačil pomyslet. Petříkova smrt vytvořila zbrusu novou situaci, v níž neplatí, co bylo včera nezvratitelné.

--Vidíte takovou možnost? zeptal se primář.

Přesvědčeně vrtěl hlavou.

--Myslím, máte-li tam rodinné vazby, které by vám teď oběma pomohly?

--Mí rodiče jsou staří a žijou si už dlouho sami pro sebe. A matka mé ženy... zaváhal, ale vyslovil to, -- mě už tak nenáviděla hned třikrát: jako reakcionáře, komedianta i únosce její milované holčičky.

--Tu otázku si každopádně můžete položit. Zkoumal jsem ovšem i vaše možnosti takříkajíc ve směru jízdy, volal jsem také Američanům. Já totiž, abyste věděl, jsem Američan, tolik jsem zas nové Evropě nevěřil. K mým přátelům patří současný první tajemník ambasády. Vyložil jsem mu váš příběh, a on se o vás obratem informoval. Pro vás příznivě.

--Jak stačil tak rychle...

--Člověk může mít v neštěstí štěstí, je to spravedlivé. Nový šéf konzulární služby přišel nedávno z Prahy, kde strávil pět let. Naučil se slušně česky a chodil pilně do divadla. Milan Čech byl jeho favorit, řekl vám to prý jednou dokonce na recepci, kam vás oba pozval, souhlasí?

--Na dvou třech jsme s Dorou byli, musel to vždycky schvalovat ředitel divadla, ale nepamatuju si...

--Hlavní, že pamatuje on. Soudí, že jste jeden z mála evropských herců, kdo má ve Státech šanci. Čeká na zprávu, jak se rozhodnete. Budu-li tu muset vaši ženu ponechat déle, je ochoten udělat úřední interview jen s vámi za oba, ona jej pouze podepíše. Sdílí můj názor, že by to nemělo trvat obvyklých devět až dvanáct měsíců, ale nejvýše polovinu, abyste jak možná brzo změnili vzduch.

Herec nevěřícně potřásal hlavou.

--Proč to všechno pro nás děláte?

--Protože dobře vím, že útěkem i bez tragédie začínají nové problémy. A vaše štěstí je i v tom, že jste narazil na člověka, který vám stojí v dluhu.

--Mně?

--Jste Čech, jmenujete se Čech a jste po půl století první, komu mohu vrátit kapesník, vidím, že vám chybí.

Milan si uvědomil, že popotahuje, zřejmě z rozčilení, hergot, už je toho dost! zatvrdil se, jako by ho týral bláznivý režisér a neznal mez, co to se mnou vyvádí? chvíli mluví o mrtvém synovi a hned zas o kapesníku, dokonce mi ho nese ze skříně!

--Berte! řekl primář, -- první, co jsem dostal v exilu, byl právě kapesník profesora Zahradníčka, měl jsem rýmu.

Part IV: „Večeře s doktorem“

Taxi je dovezlo k nádraží, kde profesor najal nosiče. K výtahu v činžovní vile vyslal s hercem taxikáře, sám nenesl nic.

--Mám problémy s páteří, vysvětlil; vrátil se k tomu krátce doma před černobílým snímkem skupiny mladých mužů v uniformách u starobylého letadla, - to je naše milá Flying Fortress, létající pevnost, ve které se ubohý německý žid směl měřit se samotným führerem. V osobním souboji Hitler vyhrál: sundali nás nad Biskají. Od té doby nesmím tahat kufry, což je v podstatě příjemné.

--A ti druzí? zeptal se, a hned ho napadlo: proč mě to zajímá? mně přece umřel syn, syn, syn! už zas to nesnesitelně bolelo.

--Tři byli mrtvi už ve vzduchu, tři se nedostali včas ven, tři umřeli vysílením ve člunu. Desátý vás zve na večeři.

Velká postel v hostinském pokoji byla rozestlána, primář musel vyrozumět služebného ducha. Herec nanosil věci do místnosti a nechal tak, nebyl schopen dotýkat se předmětů, které Dora včera touhle dobou balila pod slabou žárovkou autodílny, kde se žilo z odpadu prchajících; s nimi dvěma tam tiše stál a díval se na to svýma buličíma očima... Milan spatřil batůžek a dávivě se rozkašlal, měl co dělat, aby nezačal zvracet. Když hlubokým dýcháním uklidnil žaludek, vsunul ten ubohý, pozůstatek pod postel a překotně vyšel do obýváku.

--Já vůbec nemám hlad, omluvil se hostiteli.

--To jsem si myslel, řekl primář, -- zůstanem tu, a vy počkáte, až si vaše tělo řekne, doufám, že vás nebude rušit, budu-li sám jíst, já totiž neobědval.

--Ovšem! polekal se, že se zas chová melodramaticky, -- já se aspoň napiju minerálky!

Za čtvrt hodiny neodolal otevřené láhvi burgundského a po skleničce promluvil jeho žaludek novou řečí, chceš-li to zvládnout, zakručel, dej mi něco, měl jsem naposled snídaňový rohlík! Prkénko, na něž profesor vyložil šunku, salám, paštiku a několik druhů sýra, probudilo smysly. Duch, který flagelantsky přikazoval půst, prohrál.

--Já to nechápu, omlouval se herec, když si k další číši mazal třetí chléb.

--Je to doklad, že váš organismus hodlá tu ránu překonat. Nechte svou fyzis, ať pomůže psýše. Musíte se učit myslet i žít dopředu. Dáte-li své ženě novou naději, budete spolu mít další děti, to vám mohu slíbit.

S biologickými se obnovovaly i myšlenkové pochody. Začínal objevovat vzdálené důsledky katastrofy.

--Ale jakou naději mám já? Počítal jsem s pěti léty dřiny, než to tam dokážu, za maximálně příznivých podmínek ... A takhle?

--Z vlastní zkušenosti vím, že nepříznivé podmínky dokážou donutit k úžasným výkonům.

Kýval, věděl to, ale jak se blížil čas setkání, stávala se čím dál větší neznámou právě Dora. Styděl se zoufat si dál před tím útlým člověkem, který prošel horším peklem. Jemu však tahle rána stačila jako Merkuciovi. Jeho konec si kdysi vymyslel ‚proti srsti‘ jako veselý tanec s přáteli Monteky, poslední s ním neviditelně tančila, až mu podrazila nohy divadelní smrt; obecenstvo bylo uchváceno a Romeo měl po přestávce co dělat, aby dokázal, že ta hra je taky o něm.

Dnes ho nebodl zatupený kord, ale skutečná smrt, a zasáhla ho, kde to ani ve snu nečekal, do malého tělíčka, které dosud pořádně nevzal na vědomí, neboť mělo teprve za dlouho dospět k jeho obrazu. A on nevrávoral, neklesal, neřval ani nechroptěl, normálně dýchal, žvýkal, polykal a lokal, mluvil a čistil si darovaným kapesníkem nos; přestože se léta domníval pronikat k nitru králů, filozofů i jejich vrahů, neměl teď nejmenší ponětí , jak si má správně počínat muž, který ztratil jediného syna.