|
Konec velkých prázdnin Kapitola 6
Dveře pokoje se otevřely, a
on byl naprosto neschopen vstoupit. Byla
to však sestra, vyšla sama a řekla mu trochu rozčileně. -Kdybyste s ní chtěl mluvit i později, mám
noční, přijďte, kdy chcete. Rychle odcházela k sesterně.
Byl si jist, že ho pozvala, aby se s ní miloval v nějakém
volném lékařském pokoji, znal to dobře z Čech.
Jak mužeš? Petřík
je mrtev! za tím prahem
čeká tvá Dora! křičel duch,
ale tělo se v pudu
sebezáchovy točilo k neznámé dívce, která mu nabízela
způsob, jak na pár chvil uniknout
z mrazivého stínu, dát se obejmout
životem v celé nahé
kráse, zažít jeho nejvyšší výboj
a vrátit se s novou silou čelit
zmaru. Uslyšel zvuk dveří, otočil se a zjistil, že byl
přistižen.
Z primářova hlasu zněl však jen laskavý soucit. -Jdu napřed domů, řekl, -- klíče máte;
až s ní pohovoříte, projděte
se třeba, zkuste přijít na jiné myšlenky. Zastyděl
se tím víc. -Pane profesore, mám k vám prosbu. -Ano...? -Rád bych šel domů s vámi! -Ale samozřejmě, usmál se, -- počkám u sebe,
klidně si dejte na čas. -A nemohl byste... jít se mnou i teď? -Ne, řekl profesor už chladně, -- některé
věci nesnášejí
publikum. Tak dobré pořízení,
příteli. Dora se měla nejlíp, ležela tak, jak to k smrti
milovala, zpředu ji zahříval
syn a zezadu muž, spali ,v klubíčku`,
jak to nazývali s Petříkem, vymyslel
si je on, když jednou v Jevanech na chatě staroušků
došla plynová bomba
a venku mrzlo,
hřálo je do
rána živočišné
teplo a od té doby si ona i syn přáli od Milana klubíčko jako
dar navíc k narozeninám,
svátkům a
jiným radostným výročím,
Dora si vymyslela, prozradil
Milan před ní společnému příteli, zakázanému
dramatikovi, novou
milostnou polohu:
trojitou embryonální! dramatik se ženou a dcerkou ji vyzkoušeli
a volali pak, že jí říkají ,trojitý zavinutý
Čech´, trochu ji to zamrzelo,
jako by někomu vydali
svůj nejsoukromější
způsob lásky, ale v příštím klubíčku zapomněla
a blaženě
se tulila v Milanově
objetí, objímajíc
Petříka, všichni vláčně
nehybní, její dva
muži většinou brzy usnuli, jeden jí vlaze
dýchal na krk a
druhý na předloktí,
a ona skoro předla
štěstím, ne, to skutečně není fráze – umřít slastí!
jednou měla v ruce knihu o vykopávkách
v Pompejích, našla v ní snímek
rodiny, kterou v klubíčku udusil
popel Vesuvu, přistihla se při rouhavé
myšlence, že jim závadí, neboť v zemi, kde sopky
vybuchovaly jen
v lidech, neměla podobnou naději, nosila v sobě
soukromý děs,
s nímž se nesvěřila
ani Milanovi, že jednou zemře bez nich, třásla se, když potkávala
smutné staré ženy, které přežily své děti, pokládala
to za nejhorší trest, jaký může na lidi seslat
osud, v komunistické
rodině se ovšem nesetkala s Bohem, ale našla si ho časem
sama, ne v kostele, ale v hloubi
srdce, úzkostí
ji naplňovaly
i snímky kosmonautů, jimž se Země
bez iluze, kterou tu dole na pár hodin vytvářel
pozemský den, jevila jako
nicotný hrášek padající do černé sluje,
stejně jako vzduch potřebovala Dora k životu naději,
kdysi jí stačila matka i láska mnoha lidí kolem, ale to vše zahnal
Milan Čech, který se jí vydal a tím zmocnil,
osvobodil ji a tím uvěznil,
aby ji vzýval a
pokořoval,
podváděl a miloval o to víc, připravil o radost, ale obdařil
synem, o jakém snila, protože byl jejím otiskem,
s jeho plachostí
neměla problémy, byla v dětství stejně uzavřená,
aby z ní v pubertě vyšlehlo
vše, co předtím uviděla, uslyšela a vypřemyslela, když
byli s Petříkem sami, mluvili spolu dlouhé hodiny, začal
pozoruhodně
vnímat svět, tak třeba postřehl
brzy, ač jej před ním skrývali, svár
mezi Milanem a její matkou, Dora žasla,
jak citlivě byl schopen rozumět oběma stranám a nepřilít
nikdy olej do ohně, i jak se choval k Milanovi a k ní
za domácích krizí, dokud Milan běsnil,
jako by nebyl, když se usmíříli, našli ho umytého,
nasnídaného a připraveného
do školy, dal jim oběma pusu a řekl, že se na ně bude
těšit, tehdy i Milan žasl, kde ten špunt
bere tolik rozumu a šarmu? navzdory
právě přestálé citové katastrofě bývala šťastná,
protože nejvíc trpěla,
kdykoli Milan Petříka peskoval,
že je lenoch, neumětel
a vůbec budižkničemu,
zatímco on v jeho letech! následoval výčet rozbitých oken
a lumpáren, za
něž by Petříka první seřezal,
dal mu naštěstí jediný pohlavek,
když studoval Žebráckou operu a byl před premiérou divý Mackie
Messer i doma, zrovna tenkrát Petřík přes několik varování
nepřestával zkoušet malý skotský mlýnek na mořskou sůl,
který jim poslal jakýsi Macbethem nadšený
diplomat, když potřetí otočil
kličkou a znovu zasolil
modrý ubrus, vsolil
mu Milan tu facku,
Petřík ztuhl
v bolestném úžasu,
neschopen jíst, hrozilo, že chytí druhou za vzdor,
poslala ho do pokojíčku a řekla Milanovi, jestli ho ještě
jednou uhodíš,
odejdeme! neslyšel od ní nikdy nic podobného a vzal to vážně, o
to víc trestal syna sžíravými
slovy, ale měl ho, tím si byla jista, rád, byl však přesvědčen,
že to otec synovi nemá dávat najevo, aby ho nerozmazlil,
uměl být něžný
jen k ní, k Petříkovi chtěl být chlapsky náročný
a zlobil se, když stále nelézal místo partnerství dětské rozpaky,
proto byly tak důležité hodiny harmonie, jaké přinášelo právě
klubíčko, a Dora byla šťastná, že v něm teď
odznívá i ta hrozná
cesta, bála se včera několikrát, že skončí špatně,
důsledky návratu
domů si netroufala
domyslet, proto děkovala Bytosti,
v jejíž dobrotu
pevně věřila, co si ji před pár lety přiblížila
v myšlenkách, podobných modlitbám
až na to, že neměly slov a nikdy v nich o nic neprosila, pokaždé
jen silně doufala, a její naděje byla právě znovu vyplněna,
takže ji příliš nerušily
ani hlasy a zvuky, které ostatně v uprchlickém táboře
očekávala, byla ráda, že se nevzdali
těch dvou županů,
až vstanou, nebudou tu pobíhat jako vandráci,
ale ještě ne! ještě chvíli chtěla předstírat
spánek, aby prodloužila klubíčko a nechala myšlenky dál
bloumat po minulosti,
kterou mohla konečně přehlížet
beze smutku, protože
ležela za ní, oddělena
dlouhým tunelem... tunelem? zase ji někdo vyrušil
a chtěl vědět, jak se jí vede, dobře, řekla,
aniž otevřela oči, děkuji, velice dobře, už je to
za námi, a bylo to zlé, přímo na nás, teď
si vzpomínám, se
řítil vlak, ale mně dal můj Někdo, můj
laskavý velký Kdosi tolik síly, že jsem jej zastavila!
proto tu teď smím ležet se svými dvěma láskami v klubíčku,
prosím? ano, jsem vzhůru, můj muž? leží přece za mnou,
navštívit mě? zda může? on vstal už dřív? nevšimla jsem
si vůbec, proč
mě plácáte do tváře? ach, vy jste lékař, ano,
nejasně si vzpomínám, viděli jsme se, ale kde? zde? promiňte,
já jsem hrozně ospalá,
i můj syn, Petříku! on už také vstal? čeká se jenom na
mě? už jdu...
PART II Když
ten muž v bílém plášti, který s ní rozmlouval anglicky, ach!
to je skvělé, oni nás ve
spánku odvezli rovnou
do Ameriky! vstal z okraje
lůžka a vyšel za dveře, přesvědčila
se rychle, že měl pravdu: ležela v klubíčku sama,
k prsům
tiskla polštář
a za zády ji hřála
jen shrnutá deka, to je náš nový byt? podivila se, ale už stál
ve dveřích Milan. Vstoupil v oblaku
vůně, kterou vydávala náruč
rudých růží, a Dora věděla, že se
za ním objeví
Petřík nejspíš se svazkem
polních květů,
které pro ni trhával
v Jevanech, dřív jí pletl
i věnce,
dokud mu Milan nezačal posměšně
říkat Petřičko... jak jste dokázali, že jste mě nevzbudili,
moji chlapci? Její muž za sebou zavřel dveře, došel k posteli,
položil jí růže do nohou, sklonil se k ní a políbil ji jako
vždy, když se kál,
do koutků
očí a rtů,
a potom, místo co by se
rozzářil po šťastně přestálé
zkoušce, položil levou tvář
na její pravou a zůstal tak, o
jakou ženskou zase jde? zkrušilo
ji, než se lekla. -Kde je Petřík...? -Doro... zašeptal, a to bylo vše. Nemohla se pod jeho tíhou
pohnout, zaostřila
aspoň oči, tohle přece není byt
ani noclehárna?
v zorném poli
visely průsvitné
hadičky, jimiž klesala kapalina,
odkud? na bílém stojanu
plastiková láhev, kam? pohled doklouzal
k jehle, mizící pod náplastí
v loketním ohbí
jakési ruky, současně pocítila v tom místě bodavý
tlak, to je má ruka! jsem v nemocnici! Milan mi neřekl, kde je Petřík a zas
jen šeptá. -Miláčku, miláčku Doro... To už jí tlouklo
srdce, v uších bušila
krev a v mozku se roztočil
pouťový kotouč možností,
je unavený, je nastydlý,
ztratil se, zranil se...
vířící kruh
se naráz zarazil
a Dora věděla vše. -On umřel...? Ještě zbývala možnost, že se teď oba leknou, jak
to přehnali,
Milan vyskočí
a Petřík jásavě
vletí do dveří... Ale už vnímala, jak hlava přimknutá
k její němě
přikyvuje. Ne, vzbouřil
se věčně znovu podváděný
duch, tohle ne! Co ten trapič
po mně zas chce... Jak dlouho to mám snášet? Kdo mě před ním ochrání?? Bezmocná a bezradná
holčička v ní řekla zoufale. -Já chci moji maminku!! Netrpělivě
čekal v lékařském pokoji, až ji profesor prohlédne na
noc. Když se konečně objevil ve dveřích,
požádal ho, aby rozběhl rychle akci s konzulem
příznivcem. Nato zažil otřes. -Proč
jí nevyhovíte? zeptal se primář. -V čem...? Dělal jsem všecko, co... -Prosila vás prý už včera, abyste
sem zavolal její matku, ale neslyšela o tom dnes od vás ani slovo.
Právě požádala mě. -Ale... ona je naše zkáza! -Je především její matka. -Přijede-li, přesvědčí
Doru, že je to jen moje vina! -Včera jste ji pociťoval
sám. -Ano, ovšem... ale proto ji chci napravit,
ať to stojí co chce. Ona to znemožní.
Musíte vědět, že svou dceru milovala opičí
láskou, nenávidí ve mně toho, kdo jí Doru vzal.
Upjala se
pak na Petříka, chtěla ho vzít zas mně. Teď bude mít jediné přání: odvézt si
domů aspoň ji! -A jak tomu chcete zabránit? -Musíme co nejrychleji odtud! -Příteli, i kdyby vaše zdejší rakousko-americká
lobby udělala zázrak,
nezvoláte Země!
dřív než za tři měsíce. A nesplníte-li přání své ženy vy, musím
jí vyhovět já, je to má povinnost. -Jak mám tedy zabránit... -Ta paní tady může těžko donutit
dospělou ženu, aby se tam vrátila. Dokažte, aby se Dora rozhodla pro vás. -Ale jak? -Kladete mi ustavičně
otázky, na něž nemohu a nechci odpovídat, vysvětlil jsem vám
už, proč. Ale tuhle by vám
zodpověděli mnozí stejně.
Klasický trojúhelník vyhrává a la longue ten, kdo objektu sporu
nabídne víc. V daném případě
lásku, a to nikoli sobeckou, nýbrž naopak chápavou,
nelekající se
ani vlastní oběti. -Takže ji mám pozvat? -Je to v každem směru výhodnější,
než když ji pozve někdo jiný. Pak
už se jen musíte chovat, jak by se měl chovat jiný člověk,
abyste mu dal vy sám v obdobné situaci přednost.
|