|
Konec velkých prázdnin Kapitola
7
--Chceš
mě dobít? zeptal
se skomíravě. Místní hatmatilce
pronesené vlezlým tónem
porozuměl po karlínsku takto. --Di, pocem, nešil,
netrus kydy a kecni
ke mně, chci s tebou zmáknout
kšeft. Vyhověl,
protože málo riskoval, a pasák
s ním vyrazil
vpřed, až pocítil přetížení;
za pár minut si při kvílení
brzd málem vyrazil
zdravé oko. Byli na plácku
před prázdným fotbalovým hřištěm. Řidič mu nabídl ze zlatého pouzdra
tlustou memfisku, kterou kouzelník přijal. Při jednom čísle
nechával mizet
hořící cigarety a musel občas kouřit, aby se na scéně
nezakuckal. --Mám ti říct, přešel chlap
k věci, -- vod mýho bráchy, že šlo vo vomyl.
Měl tě za jednoho ungára, po kerým de.
Mrzí ho to. --Máš bezva
bráchu, pokoušel se překládat z karlínštiny do němčiny,
-- doufám, že mě brzo pozve na mejdan. Pořez
byl i pařez,
neměl smysl pro jemný
český humor. --Jó, kýval
vážně, -- von je správnej. --Nebo spíš ví, že ho máme dneska identifikovat? --Jó, to von zaslech. To by pro něho nebylo dobrý. --Bylo pro mě dobrý todle? předvedl
Strniště ruku a oko. --Taklec? V prstech ruky držící před
ústy kapesník se
prostou palmáží
zjevila pětistovka. --Di, pocem! To byl foršus. Mám voťuknout,
co bys rád. --Revanš.
To, voč jsem přišel. --Ty pneu
byly vojetý.
Dvě modrý? --Modrý co? --Modrý sou tisícovky. --Máš mě za debila?
Za to vobuju
jedno kolo. --Dvě kola, uřekl se vyjednavač. --Takže celkem štyry modrý. --Ólrajt, chtěl si
plácnout. --No moment! Teprva začínáme. Kolik modrejch dá za modrý voko? Ten požadavek
opravdu nebyl k přehlédnutí. --Taky dvě. --Snad tak štyry, ne? U čtyrech jsme byli. --To voko není přece píchlý. --To by mi cvakal
rentu. Štyry, a ať je rád,
že je rád. --Ólrajt, chtěl si znova plácnout. --Di, pocem! přebral už kouzelník
zcela jeho slovník, - a co todle? zvedal mrtvou pravačku,
- víš, jak blbě de utírat
prdel levou? Zřejmě to věděl
a hlavně byl pořád v limitu, jak nasvědčovala
svižnost, s níž
držel v licitaci
krok. --Takže desítka! zkoušel uzavřít. --Až pocaď. A vocaď? Spustil kapesník a vyložil trumf.
Vprostřed horní
dásně zela odporná díra po jedničce vlevo. Pasák zíral
s otevřenou hubou. --To tě přeci neudělali
naši, prozradil prostoduše pravidlo přepadů,
- každej ví, nač tu příde zubák. --A kdo asi? trumfoval dál, - ten lapiduch,
co mi to potvrdil? --Kolik chceš? optal se posel
už nervózně. Bacha,
nepřepísknout! varoval se a zůstal při svém rozpočtu. --Sedum! --Tři! Jako flychtlink seš přeci pojištěnej!
projevil překvapivou informovanost, jasně tu
nezbili prvního. --Já si nenechám dláždit
hubu alpakou! --Ale taky ne platinou!
Štyry! --Chci vobyčejnský, ale zlato!
Šest! --Pět! A šmytec! Přesně tam chtěl dojít.
Tragicky vzdychl a naoko rezignoval. --No tak jo. Celkem to dělá patnáct! --Ólrajt! Fifty hned, fifty pak. --Hovňajs,
takový fórky znám.
Brácha moc dobře ví, že ho můžu nepoznat jen jednou. Jak řeknu, že to von nebyl, může se
na mě hnedky krajcvajs. Prostředník
měl prachy
ovšem s sebou a chtěl mít
akci z krku. Vytáhl
ze zadní kapsy, na níž si seděl, tlustý paklík
a odpočítal
patnáct. Kouzelník viděl, co mu zbylo, ale on měl
co chtěl, jistá chalupa ho poučila, kam vede hamounství,
stála ho kriminál, Majku a nejlepší roky. Natáhl ruku. Druhý
ucukl. --Hele, pocem, eště něco.
Brácha tě varuje. Dyby si ho chtěl čirou náhodou podrazit,
čichneš si k hlíně,
bylo by mu všecko fuk! Chudinko! měřil ho útrpně
někdejší legionář, to mi slibovali jinčí
kanóni ... nastražil
však uši, když vyslanec dodal. --To platí i pro tu žabku. --Jakou žabku...? --Tu tvou píchalku.
Vyřiď
jí to. Zkusil z toho aspoň vyrazit
přídavek. --A co dostane vona? --Di, pocem! naštval
se druhý v podstatě oprávněně,
- esli nebude držet partu,
tak to samý, co ty! Nekompromisně ukázal na jeho ruku,
ústa i oko. | Part I | Part II | Part III | top |
PART II Když tchyni
uviděl, odhodil cigaretu, nutil se v posledních dnech do kouření
jako v dětství do rybího
tuku. Mocně se nadechl
a vydechl, aby uklidnil
hlas. Věděl, že příští minuty rozhodnou
o všem. Choval
slabou naději, že až jí konečně sdělí,
co se stalo, mohla by je ta tragédie spojit
v úsilí vrátit Doru životu dvojí
láskou. S tím jí vstoupil do cesty. --Dobré jitro, řekl ve správném
tónu a položil ruku vedle její na držadlo
plátěného kufru, - dovolíte? Nedělala scénu a odtáhla
prsty. --Jak je jí? chtěla vědět. --Bylo jí už líp. Včera ji primář zase nechal spát.
Chcete napřed do hote... --Chci rovnou k ní! Taxikář, který byl na řadě,
podle tváře i přízvuku
Slovinec, jí úslužně otevřel zadní dveře, ale ona bez
pomoci nastoupila dopředu, Milan uložil její zavazadlo, a zaujal
tedy místo za jejími zády.
Když udal cíl
a rozjeli se, ochromilo ho zjištění, že si právě pro tuhle
nejdůležitější scénu za celé tři dny neuměl připravit
text. Jak jí to říct?
Až s Dorou...? Ano! když s ním teď tak okázale
nemluví, ať se to dozví od nich obou! --Bulharsko! řekla pojednou
před sebe. Neporozuměl hned a snaživě
se k ní naklonil. --Prosím...? Ani když ji přemohla potřeba
vyřídit si to s ním hned, neotočila k němu
hlavu. --Bulharsko! Moře pro Petříka! usekávala
s pohledem dál upřeným
dopředu, takže taxikář zmateně
šilhal, nemluví-li snad k němu, - že vy jste podobné
šílenosti schopen,
jsem věděla vždycky, jen jsem netušila, že naučíte lhát
i Doru. Proč mě sem
okamžitě pustili, asi chápete, říká se tomu ‚přemlouvačka‘,
jenomže já pevně věřím, že ona si to už rozmyslela, nemám
provdu? Proto ten ‚kolaps‘! už
jako malá se, když byla sama, utíkala do nemocí, teď tam utekla
před vámi! A vy jste
dlužen návrat nejen jí, ale hlavně svému synovi. Vy, český herec, jste mu chtěl vzít
mateřský jazyk?? Už to nesměl odkládat!
Předklonil se, až se jeho hlava octla
mezi její a řidičovou. --Prosím vás, paní Javorová!
Nám se stalo neštěstí! Vmžiku
pochopila, prudce
se k němu otočila. --Petřík...kde je?? --Nechtěl jsem telefonem...měl
těžkou srdeční vadu... --Měl?? Poprvé, co ji znal, nenarazil
v jejích očích na ledovou
clonu, zažil ji bezbrannou,
jakoby obnaženou
až k jádru lidství, kterému se říká duše. Zkusil učinit svou naději skutkem. --Dora je úplně na dně...
měli bychom se poradit, jak ji z toho spolu... Nestačil doříct, poslední
slovo mělo okamžitý účinek
miny. --Spolu?? vybuchla,
ale v příští vteřině už mluvila naprosto klidně
a tím to znělo strašněji, - my spolu už můžem jenom stát
před soudem, pane Čechu, až budu svědčit
u rozvodu, jaká byla a kdo ji na to dno dostal. Vy jste totiž vrah. Vy jste je zabil oba. Taxi mezitím zastavilo před portálem
nemocnice, ale řidič se nehýbal, viditelně bezradný.
Pak sotva stačil vystoupit hned po ní, když prudce položila
na palubní desku
zřejmě připravenou stošilinkovku a skoro vyskočila
z auta. Svůj kufr mu
přímo vytrhla,
Milan přišel pozdě a stejně neměl šanci.
Jak pospíchal za ní, dostihlo ho ještě Slovincovo přání. --Dobře
pořiď, brate...! Dala
se předstihnout, a s tváří, která opět zledověla,
ho následovala až k lékařskému pokoji. Dost si
sliboval od své úlohy tlumočníka:
bude na něm závislá. Sotva
ji však uvedl k primaři, řekla slušnou
němčinou. --Chtěla bych s vámi hovořit
sama. --Jděte napřed ke své ženě,
pane Čechu! navrhl mu profesor až skoro demonstrativně. Spěchal tedy k Doře,
aby využil poslední náskok,
který mu zbýval. Byla vzhůru,
prvně v posteli seděla.
Zarazila
ho cizí vůně,
než pochopil, že užila darovaných krémů. --Dobrejtro, miláčku!
Jak ti je? Kývla
a hleděla napjatě za něho. --Líp? staral se. Znovu přikývla a neodtrhla
zrak od dveří. --Jedlas něco? --Kde je maminka? zeptala se netrpělivě. --Přijela, neboj se.
Mluví s profesorem, přijde za chvilku. Výraz
se uvolnil, opřela
se o polštář, hleděla však na strop, jako by tu byla
sama. Přisedl k ní a
políbil ruku, ze které stále trčela
jehla; celé dny se
tu přemáhal,
dodnes se i od Dory dával při nemoci balit do mokrých prostěradel
a obložit houní,
pod níž se nesnesitelně
potil, než jít
k lékaři, kde hrozila injekce; že tu vydržel,
byl nejvyšší projev
jeho lásky, její náhlý
nezájem ho lekal. --Dořičko... použil jména,
které patřilo jen k jejich milování, - prosím, prosím, neboj
se už se mnou ničeho... poděsilo
ho, že nemá slov, kterými by ji přesvědčil,
na jazyk se drala jen stokrát omletá,
samé neplatné bankovky,
má pravdu! vzpomněl si na profesora, hrával jsem divadlo i doma,
tuhle ztrápenou bytost
mám na svědomí
jen já, mimo postel pro mě byla taky jen publikum, které si musí
dát všecko líbit. Horečně
hledal, čím ji ještě jednou přesvědčit. Současně se však mimoděk
soustředoval na hlavní výstup,
jak si jej, opuštěn bytným, promyslel: až se matka setká s Dorou,
hodlal se držet v ústraní,
nerušit první objetí
a nezasahovat
ani do hovoru, pokud by nemusel, chtěl jim brzy nabídnout, že spolu
mohou zůstat samy, vrátí se, aby odvedl matku k obědu,
jehož se měl účastnit i primář; Milan proměnil
další marky. Než našel řeč, klapla
za ním klika a
Dora se střelhbitě
znovu posadila. Byla to však jen
uražená sestra. --Máte jít k telefonu! uryla na
něho nevlídně a vyslala k nemocné zářivý
pohled, jako by jí přinesla vysvobození. --Já? čichal
podraz, - kdo mě může... --Pan primář! zavírala už dveře. --Já hned... promiň! loučil
se s Dorou ve zmatku;
to už zase ležela a hleděla na strop. Sesterna byla prázdná, vedle telefonu
však skutečně leželo sluchátko. --Halo? Čekal ticho, blbý
žertík, ale ozval se známý hlas. --Lindberg. Mohl byste tam na mě počkat? Paní Javorová požádala, aby se mohla setkat s dcerou
sama. Zahltila
ho křivda,
zlost a hlavně bezmoc. --Ale to přece... já jsem její... --Její matka si to žádá a já nemám důvod
odmítnout, nechával jsem vás s vaší ženou o
samotě, kdykoli jste chtěl. Mluvil zas chladně a neodvolatelně,
Milan už to znal. --Jak si přejete... snažil se,
aby zněl jaksepatří
hořce. --Přejem si všichni totéž, řekl
na to primář normálně, - aby se Doře vedlo brzy dobře. --Ano, jistě... čekám tu na
vás, podrobil se. --Děkuji. Herec dál držel sluchátko a jeho oči
marně hledaly, na čem by se v tom
sterilním prostoru zachytily, aby potěšily
skleslou duši. Připadal si
stejně lapen
jako právě před týdnem v jugoslávské celní pasti,
která se jim pak lstivě
otevřela, aby je
o to jistěji pohltil jícen tunelu...
To už viděla Margritčinu
kancelář, doufala jen, že přítelkyně nestojí u okna,
chtěla, aby Václav zažil gejzír jejího úžasu.
Majestátní výtah
z tmavého ořechu
obložený zrcadly jak budoár je vznešeně
vynášel kolem nápisů ‚Unterteilung‘ a ‚Mezzanin‘ do třetího
patra označeného jako první, kvůli vyšším činžím!
odhalila mu Lydie. U dveří
s tabulkou KONZERTAGENTUR PROHASKA ho uklidňovala, ačkoli
rozčilená
byla jen ona. --Neměj žádné problémy, vždycky
mi říkala, abych si narazila junáka,
který by stačil mému temperamentu, teď ho uvidí! Zazvonila. --Víš, opakovala dnes nejmíň potřetí,
- pro mě byla vždycky má jediná skutečná sestra.
Musíme jen přežít její úvodní
nadšení! Uvnitř se
nic nepohnulo. --Snad jsi ji měla zavolat, poradil
pozdě. Než stačila znejistět, zaklapaly
podpatky. Popadla znova Václava za ruku a vypnula
se jako majitelka veškerého štěstí. Dveře otevřela hubená mladá
myš. Sjela
párek nevlídným pohledem. --Přejete si? Lydie si nedala svůj pocit
nikým zkazit. Zářila
dál. --Je tu Margrit? --Kdo...? --Margrit Prohaska. --Jste
ohlášeni? nedala
se myš tou familiérností zmást. --Ne! Zasmála se Lydie nedbale. --Šéfová má důležitou poradu. --Nevadí! Chcem ji jen pozdravit. --Je mi líto, řekla ta osoba důležitě,
- ale musím vám dát termín.
Tento týden už to rozhodně nepůjde. Klavíristka se na ni dívala, jako by
ji litovala. --Vy jste tu nová, že?
Vzkažte
jí, že je tu Lydie. --Lydie? opakovala nedůvěřivě,
jako by to byl prohnaný
trik. --Ano. Myš před nimi alespoň zavřela.
Klavíristka se
chichotala. --Teď něco zažije! prorokovala.
Znovu kroky a dveře.
Myš pořád ještě vyhrávala. --Prý jaká Lydie? nešetřila
přísností. Václav trnul,
ale ona se bavila pořád líp. --Lydia Gutenberg! řekla, jak to
stávalo na plakátech. Dívka to zavolala k pootevřeným
dveřím. Pak Václav opravdu
něco zažil. Dveře kanceláře
div nevyletěly z rámu,
jak se jimi prodral kulový
blesk. Růžovoučká
a baculatá padesátnice
přimkla Lydii na kyprou
hruď a ohnivě
ji líbala, vykřikujíc mezi mlaskáním
rtů. --Lydia! Mein Gott! Lydia!
Jsi to ty? To není pravda! Ukaž se! To
jsi vážně ty! Zázraky
se dějou! Tolik let!
Otoč se! Ty jsi pořád jak proutek!
Proč jsi nic... kdy jsi... kde jsi... a to je tvůj...? Píchala
zahradníka prstem do prsou.
Klavíristka pyšně kývla. --Tenhle fešák?
Tenhle junák? Můžu ho taky... na souhlas nečekala
a políbila ho s plnou
vervou. Zahradník byl bez sebe stejně jako
sekretářka. Smršť
pokračovala. --No ne! Já se
z toho zblázním! Hory
se otvírají! Tak to přece
pomohlo! Byl tu Beneš, víš? Ten váš, z Pragokoncertu. Nebo ti pacholek
neřek? Všecko vám hned vypovím,
ale napřed
si na to musíme něčím, pojďte, pojďte honem! Táhla
je každého za jednu ruku ke svým dveřím a zarazila
se, když spatřila
dva lehce vyjevené
muže, na něž zjevně zapomněla. --Mein Gott! vykřikla zas, - já
jsem přece! questo e professore Pasquale Farace e maestro Salvatore
Federico delle Teatro di Carlo a Napoli, e questa, ukázala slavnostně
na Lydii, - e mia cara amica, una grandissima, obrátila se uprostřed
věty na ni, - ti parli italiano, non vero? Když Lydie zavrtěla
hlavou, mluvila k ní neochvějně
dál. --Scusi, sono molto eccitata! ona, vysvětlovala
pro změnu Italům německy, - byla jako má sestra, než
ji sem přestali pouštět, scusi! uvědomila si svou chybu,
permette! zavřela jim dveře před nosem a mluvila dál
jen k Lydii a Václavovi, - mně z toho praskne
hlava, děti, prosím vás, já to tu dokončím,
a ty, Gerlinde, odřekni
všechny termíny
na odpoledne! --I Baardsona? prosadila
se konečně sekretářka varovně. --Zbláznila
ses? Toho ovšem ne! Bentheim Baardson, znáš, Lydia? nemůžeš,
je to Nor, ještě mladší cucáček
než tady ten tvůj, ale už hvězda, v kolik přijde?
já vím, v pět! kolik je teď? high noon, odpověděla
si sama, - jak dlouho může trvat tahle tahanice?
hodinu! děcka! shrnula, - dole v ulici je bajzl
s malou zahrádkou na chodníku, dejte si něco na mě a
pozorujte život, dorazím
v půl druhé a máme pak do pěti čas, bussi!
nastavila Lydii
tvář, Václavovi ji znovu s chutí vlepila
sama a mezi dveřmi si
políbila bříška tří spojených prstů pravičky,
aby přítelkyni stvrdila,
že zvolila skvěle. |