|
Kapitola
8 PART I: „Milane, chovejte se jako muž“ Podnik
zařízený ve
štýrském venkovském slohu
působil poněkud kýčovitě,
ale musel mít skvělou pověst,
ve velké vstupní místnosti nebyla volná židle.
Už k nim však spěchal maître d´hôtel v lodenovém
obleku zdobeném
jelenicí, jaké se
Milanovi za týden zprotivily:
všichni tu vlastně nosili uniformu.
-Pane profesore! volal, jako by čekal jen na něho,
-jaká čest! Jak dlouhá pauza! Račte,
račte za mnou!
-Moje ledvina,
vysvětlil primář tiše do jeho zad Milanovi, jako by popisoval živoucí
exponát.
Také vedle bylo plno, ale držitel
vyléčené ledviny si rychle poradil. Zdvořile,
avšak nekompromisně zvedl dva japonské hosty od stolku pro tři
a přisadil k jiné dvojici.
Stačilo, že ho přes rameno upozornil, aby se vrchní,
vyschlý mužík,
omluvil hostům, u nichž bral objednávku,
a přispěchal k nim.
-Grüs Gott, pane profesore, vysvětlil jsem panstvu,
že máte naspěch,
co to má být?
Vtiskl oběma do ruky křídové
složky, potištěné
hustě jako noviny.
-Na co máte chuť? chtěl vědět primář.
-Nemám hlad...
-To si zas jen namlouváte, dnes jste ani pořádně
nesnídal. Dobrá, objednám já. Přineste nám, pane Herberte, vrátil jídelníček
a diktoval zpaměti, -dvě polévky z volské
oháňky, jako předkrm
špagety ŕ la vongole, namáte nic proti troše
mušlí? míchaný salát mezitím a pak biftek na pepři, krvavý?
obrátil se na herce.
-Ano...
-Tak! Jinak je lepší rovnou vuřt,
a co radí šéf jako dezert?
-Mouřenína...
-... v košili. Bravo. Pijete v poledne víno, příteli?
Já také ne, pokračoval, když herec hned neodpověděl,
-pokud pracuji, takže dvě točená
malá.
Vrchní spěchal
ke kuchyni, slyšeli, jak cestou kárá
hosty, které předtím opustil.
-Strpení,
prosím, mám jen dvě nohy.
-A obě vlastně od nás, nemohl už bolestí ani stát,
podotkl primář, věnoval postiženým omluvný úsměv a přešel k věci, -nuže,
vaše věc vyhlíží takto: paní tchyně, silná povaha,
musí se přiznat, předpokládá samozřejmě, že vnuk
bude pohřben
v rodné půdě,
a že ho rodiče doprovodí,
v každém případě matka.
-Nesmíme tam přece!
-Pojala stejnou ideu jako já.
Jednala s příslušnými místy u vás a dosáhla dohody. Bude vzato na vědomí, že jste se v důsledku
automobilové nehody v neznámém terénu pustili tunelem a omylem
přešli do Rakouska. Odkud
má ta dáma takový vliv?
-Otce jí popravili
v komunistickém odboji
a ona byla tak skalní,
že se nezapletla
ani s Dubčekem!
-Pak věřím, že je opravdu všechno zajištěno. Smíte prý dokonce dál působit v Národním
divadle. Neskrývala ovšem, že
toho dosáhla jen kvůli dceři, v žádném případě
ze sympatie k vám.
Docházelo mu, že ho promyšleně
tlačila k pasti.
-Ale, odporoval
mu, -i kdyby to nakrásně
zatušovali, takové
provinění
se tam dá smýt
jen absolutní poddaností!
-Jak to znám z mládí, budete mít pravdu.
Nechápal, proč tedy ten člověk neúčastně asistuje při jeho zkáze.
-Myslíte si snad, že jsem utekl od slávy i peněz a dokonce
přitom... ztratil svého Petříka, abych se stal nakonec práskačem??
Zaslzely mu oči,
uvažoval, že odhodí servítek,
odstrčí židli a uteče. Nemohl. Štýrský obleček mu přes pravé rameno servíroval polévku.
-Tak, prosím, kuchař přeje dobrou chuť, pane
profesore, jeho manželce je zas hůř, dovolí
si ji, dovolíte-li, přivést ...
Nepříčetnost
pominula. Věděl
dobře, že ať uteče kamkoli, musí se potupně vrátit, ten muž byl přese všecko jediná
opora.
Neuměl chápat jeho situaci, anebo byl tak bezcitný,
když mu normálně přál dobrou chuť?
Chtěl primáře přesvědčit, že je v právu,
a ona že dovrší neštěstí,
ať odloží svůj zatracený odstup,
svou přímo štítivou
nechuť vyslovit jinou než lékařskou radu.
Aniž se polévky dotkl, zeptal se rozčileně
...
-Co po mně vlastně chcete?
Primář na něho pohlédl přes plnou lžíci, do
které foukal.
-Nic. Mohu vás jen prosit, pane Čechu, abyste
se vzal do ruky. Opakuji svou
tezi zřetelněji:
Pro každého chlapce přijde jednou okamžik, kdy se konečně
musí začít chovat jako muž. Vy
máte nejvyšší čas. Teď
rozhodně jezte, abyste k tomu měl dost sil. Mahlzeit!
Levičkou si přidržel vyšívaný
ubrousek, staromódně
zastrčený za uzel kravaty,
a šel mu příkladem
vstříc.
PART II „Lýdie, Václav a Margitka
na večeři“ Lydii požádal, aby jí svůj
zážitek nemusel
líčit v chvatu,
chtěl si vše dobře
srovnat v hlavě, neřekl jí ani, co nese v balíčku.
Přišli stejně pozdě, agentka seděla u stolku
prostřeného
pro tři a zdaleka mávala i volala.
-Tutto a posto, božíčku, zase brebentím
italsky, ale teď už jsem jenom vaše, tutta la vostra!
ukaž, ať si tě pořádně ohmátnu,
objala ji, -a
jeho ovšem taky! sevřela ho s rozkoší spíše větší, -hačněte
si, teď se bude jen bumbat
a papat, ti lupiči v Praze vám zase nedali žádné valuty,
co? sama uloupila Lydii kabelku a nacpala do ní firemní obálku, -tady je a conto, Wirtschaft!
hospodo!
volala na vrchního,
který právě mizel,
-ale slovo ten váš Beneš držel, taky jsem
ho vzala do presu, deset let tancuju, jak
pískáte, ale s tím je šlus! jestli mi nepošlete Gutenbergovou
do září, přesedlám kompletně na Poláky, mají slušný výběr
a jsou dvakrát lacinější,
já se nepotento, ale vám budou ty devizy
zatraceně chybět,
no, co mně říkáš?
Na odpověď dokonce čekala, takže se mohla Lydie
ozvat.
-A on to...
-Slíbil, vždyť tu snad jsi!
Wirtschaft!
Klavíristka pohlédla na Václava tak zmateně,
že se odvážil zeptat.
-Co říká?
-Pragokoncert jí slíbil, že tu zas mohu hrát...
-Nemluví německy? pochopila
přítelkyně, -mluvme anglicky, umíš přece! We can speak English, darling! potěšila zahradníka.
-Co říká...? hlesl zase.
Mluví jen česky, řekla Lydie jí.
-Škoda! zalitovala agentka upřímně, -to si s ním
moc nepošplechtím,
co je zač, zpěvák? počkej! zarazila
Lydii, -nech mě hádat!
měřila ho profesionálním zrakem,
-jasně, baleťák! podle tajle a výšky, co?
-Zahradník.
-Cože?
-Pečoval
mi o zahradu... začla vysvětlovat.
-A začal tě zalejvat s ní! zachichotala
se Margritka, -ne! prosím tě, to mu nepřekládej, nemusí
vědět, co
semelu dohromady, je to každopádně
parádní kus chlapa, ahoj! zamávala na něho, -pověz mu, že to je všecko, co zas umím česky já.
Přeložila mu to, zatímco agentka k úžasu mezinárodního
publika mužně luskala prsty pro změnu na mizící servírku.
-A to vás nechali jet spolu?
obrátila se zas k nim.
-Ne ne, my jsme samozřejmě...
-Každý sólo, ne? Není
on náhodou ženáč?
-Je...
-Madonna mia, děvče, ty jsi klasa, ten zákaz ti vlastně prospěl, zbavila
ses toho náfuky,
co byl navíc špína chlap! jen tě
dali k ledu, dohazoval
mi tu svou harfenistku,
když došly nahrávky, poslechli jsme si je s Johannem Christoferem,
pamatuješ? je velké
zvíře v rozhlase a ležel ti u nohou, no dobře!
tenhle ti zřejmě líp leží v klíně,
pssst! nic! až budem samy!
no, a když i on řekl, je to tuctová
brnkalka, vzkázala jsem Benešovi, Freudovou jen přes mou mrtvolu!
ale tady, obrátila se k tématu, bydlíte, doufám, spolu?
-Ano.
-A kde vůbec?
-V penzionu v Rohlau.
-Kde...?
-V Rohlau, před Sankt Pöltenem.
-Zcvokla jsi?
Proč jsi včas nebrnkla?
Aha! Líbánky,
co?
Podstatnou částí mozku se dál zabývala lovem
obsluhy a byla ještě roztěkanější
než obvykle.
-Ale dlouho nelenoš, Lydia, není ti dvacet, musíš okamžitě
zpátky do byznysu, bylas aspoň pilná i mimo postel?
-To ano.
Doufám doufám, po takové pauze to nebude legrace, ale ty máš
vůli, já mám praxi, a když se
bude tumlovat
i on... vycenila
na Václava veverčí
zoubky, -ale s mírou, aby ses pak udržela na stoličce!
Co tvůj prst?
-Poslouchá...
-Ukaž!
Poslušně vytrčila malíček. Margrit s ním cvičila jako ortopéd.
-Chová se normálně. Haló! ulovila konečně mladou servírku, která
nestačila prchnout,
-děvečko, jídelníček,
subito, a pití subito presto, lekáme.
Co máte za sekty, pořád zapomínám.
Jak ve škole na stupínku
zvedla dívka oči k nebi a začla počítat na prstech. Daleko nedošla.
-Máme... to... Pommery...
-No ne! Přeskočilo
vám? Když agent pije na ulici šampus, musí klienti
myslet, že je bere na
hůl! Sekt, řekla
jsem, ale hezky suchý, no? Víte, co to je?
-Já se zeptám, pípla
a chtěla pryč.
-Stát! zarazil ji povel jak bič,
-ať se pan Gottfried obtěžuje sám, ale pronto, řekněte,
že se moji hosti pomalu diví, kam jsem je zavlekla!
Lydie hledala příležitost, jak jí to konečně
vyložit.
-Kolik dnů smíte zůstat?
pomohla jí přítelkyně.
-Navždy!
řekla tedy.
-Ne! Máš dokonce trvalý
výjezd?? A on?
-Margrit! pokusila se zvýšeným hlasem proniknout příbojem
slov k jejímu břitkému vědomí, které z ní činilo úspěšnou
podnikatelku,
-my jsme přece oba utekli! No ano, utekli jsme z turistického zájezdu,
kam jsme se dostali nejspíš s pomocí
pánaboha. Dnes je to týden, nebylas tu, zatím jsme všecko
zvládli
sami, žádost o azyl běží,
uvedla jsem tě, s dovolením,
jako ručitelku. Jsme přechodně v penzionu pro uprchlíky, než se
s tebou dohodnu,
co dál!
Jak směla souvisle
hovořit, uvolňovala
se vnitřně a brzy zářila jako při setkání, šťastně položila
Václavovi ruku na koleno.
-My to spolu dokázali!
Máš radost?
Pan Gottfried se
dostavil právě,
když se v očích
Margrit Prohaskové zračilo
čiré zděšení.
-Ty jsi snad –zešílela!
Za dvě hodiny nedopili ani tu láhev sektu.
Jen Václav snad věděl, že jí výtečný
řízek, protože nemohl rozhovor sledovat, ale ani on neměl
chuť. I ze sporých
informací, které mu Lydie občas útržkovitě
a spíš bezděky sdělila, pochopil problém. Za necelý rok se od ní dozvěděl dost
o působení moci v umění.
Předtím si myslel, že bezmocní jsou jen prostí lidé jako
on. Užasl, že hloupí drábové
státu podobní Věřinu otci mávali
po libosti i tak slavnými a chytrými lidmi jako byla Lydie.
Nachytali
dokonce i všemi mastmi
mazanou agentku.
Čím víc si žádala svou oblíbenkyni,
tím víc ji zaplétali
do svých sítí,
až v nich uvízla.
Před pár dny s ní uzavřel
Pragokoncert výsadní
smlouvu, která jí zajišťovala čelné
sólisty i komorní soubory. Jednou za rok směla Margrit pozvat umělce
podle vlastní volby, a bylo jasné, že to má být Lydie. Ráda za to podepsala závazek,
že nebude zastupovat
české a slovenské emigranty, což jí nepřišlo zatěžko,
vždyť žádného neznala!
Vzápětí
se přihlásil
první, a byla to Lydie. Klavíristka zažila, jak žena, kterou považovala
za ještě odolnější
než byla sama, je bezradná.
Já se zavázala
jen kvůli tobě! opakovala
zničeně nad
vychladlou roštěnkou,
-rozumíš, nejpozději za měsíc jsem tě chtěla překvapit
a vzít s sebou, nechat někde čtvrt roku makat,
abys dala první koncert v nejlepším termínu,
ještě před vánoci, a ona mi zdrhne! obrátila se k Václavovi
štítivě
jako k hadu pokušiteli,
-to byl jeho nápad?
-Ne! chránila ho Lydie, -nemohla jsem tam už dýchat,
chtěla jsem hrát pro lidi a jeho mít jenom pro sebe, víš, kolik
mi je?
-Mohlas mě zavolat! vyčítala
nešťastná Margrit, -upozornit
...
-To už tě ten tvůj Beneš, já ho ani neznám! uřkl
tak, že jsi zapomněla, jak to u nás chodí?
Zavolat! Byli by tě podvedli
stejně, rozhořčila se klavíristka, až přestala
brát svůj věčný
ohled, -věříš vážně, že by nechali zdejší kritiky
ptát se, proč jsem vlastně nesměla hrát ani doma?
Upozornit? Nejspíš bych
ztratila i tuhle poslední šanci a jeho k tomu!
To bys mi přála?
Kolem nich spěchali úzkou uličkou lidé, kteří
jim nevěnovali pozornost. Seděli
v zahrádce dávno sami, jen servírka se
odvážila zeptat, budou-li dál jíst, obě ženy nechaly
plné talíře odnést, vrchní se
raději nevynořil.
Lydiin výbuch agentku zarazil.
-Promiň...! dokonce se nadzvedla,
aby dosáhla k ní a mohla ji políbit, -ovšemže jsem blbá, všichni
tu jsme blbci, podobný svrab
zažili jenom nejstarší a ti drží
hubu, aby se nikdo nezeptal, čím k tomu přispěli,
ano, asi jsem tomu lumpovi
naletěla, jenže já koneckonců nejsem Armáda spásy,
ale soukromá agentura, která musí vydělávat,
aby obstarala
práci a výdělky
jiným, vždyť já jsem se zrovna teď stala rezidenturou
Prahy, vedu první jakost...
vypočetla
pár jmen, která Lydii opravdu překvapila, -jako lidi ti
jistě nesahají po
kotníky, ale ty jsi výjimka, a když se rozhodnu pro tebe
bez nich, můžu to zabalit vůbec!
Zmlkla a nevidomě
hleděla přes ohrádku
květinových
truhlíků. Václav
se raději neptal a Lydie neměla sílu říct mu to sama.
-To je šílená nespravedlnost!
rozhořčila se Margrit na kytky, -že mám dneska na
Čechy monopol, který mi branže
závidí, jsi způsobila ty, má první a nejlepší.
A právě tobě mám dát laufpas...!
Slovo znal z Čech i on a ulekl se za ni.
-Ona tě nechce?
-Chce, ale nesmí.
-Kdo jí to zakazuje?
-Pragokoncert.
-Říkalas, že je to svobodný svět.
-Was sagt er? chtěla
pro změnu vědět agentka.
Nemilosrdně
jí to přeložila. A hodná Margrit se rozplakala.
-Děti, já vím, že bych se
rouhala, kdybych srovnávala,
ale vám ukradli víc, než tušíte. Ano,
svět je dvojí, ale tam i tu zbabělci
a mrchy. Vzali vám možnost poznat ho pořádně
a zjistit, že se svobodou je problém i tady, všude má totiž jiné jméno...
nechme toho! utřela
si slzy ubrouskem,
-řekni mu, že udělám samozřejmě všecko, abych
tě upíchla. Poprvé nabídnu vlastního koně konkurenci,
musíš je ale brzo přesvědčit, že nekulháš! Prosím tě, začni hlavně cvičit,
ozvu se ti co nejdřív!
Když jí Lydie chtěla vrátit obálku, znovu se
rozvášnila.
-Chceš mě urazit
nadosmrti?
-Mělo to být a conto, připomněla jí.
-Tak si mysli, že je to vánoční dárek.
-V červnu?
-A co? Tys mi taky připravila
pěknou nadílku!
Zkoušely se na sebe smát, ačkoli jim
bylo do breku.
-Ani jsme si nepřipili!
zhrozila se Margrit, -Prost a Schluckerl!
Chce se rozvést? změnila
pak schválně
téma.
-Co nejdřív.
-Jak se to odtud dělá?
-Napsal ženě. Tchán je policajt, spoléháme,
že si nemůže zetě
emigranta dovolit a zařídí to sám.
-Bylo by to lepší. Ti
naši pokrytci jsou s to nedat vám azyl.
-Myslíš? lekla se klavíristka.
-Spíš ne, ale ať se
tím radši nechlubí. Nebo se už stalo?
-Neptali se ho zatím, naštěstí!
-Proč naštěstí?
-On totiž nikdy nelže.
-Božíčku! zhrozila
se přítelkyně, -jak to dělá?
-Buď mluví pravdu, nebo mlčí.
-Jak se dá s takovým člověkem žít?
-Ještě nevím, přiznala
Lydie, -zkouším to teprv týden. Zatím
mě kvůli tomu málem opustil jen jednou.
-Sestřičkou, vzdychla
agentka, -ty přijdeš do nebe!
-To doufám, usmála se smutně, -on je ke všemu věřící
katolík. Loučili
se před pátou na autobusovém nádraží Wien-Mitte,
kam je zavezla taxíkem. V drožce
zažili další příhodu,
když se Václav znovu otázal Lydie, co Margrit právě řekla,
a místo ní odpověděl česky taxikář.
-To je Vídeň! jásala agentka na obrátku, jako by končili veselé
odpoledne, -tady pozor na jazyk! Jak
se jmenujete, ptala se řidiče.
-Kokurek.
-Určitě české jméno?
ptala se Margrit Lydie.
-Ne.
-Ale jo! vysvětlil jim, -von to bejval Kocourek, jako
Katerchen, jenže ,ou’ tu žáden nevysloví a ,cé’ je tu pro všechny
,ká’.
-Ukaž tomu svému telefonní seznam!
rozptylovala
agentka dál skleslou přítelkyni, -že je tam dodnes nejvíc českých
jmen, dřív jste vyváželi místo muzikantů kuchařky,
proto jsem jak meloun.
Koupila jim jízdenky a snažila se je bavit dál, ale Lydii to
jen víc deprimovalo, připomněla jí proto schůzku s Norem.
-Dík, díky! oddechla
si i Margritka, že nepovedené
setkání končí, -neboj se! Ujišťovala ji mezi polibky, -něco vymyslím,
jen cvič a cvič a cvič!
Václavovi na rozloučenou pouze dlouze tiskla
ruku, jako by se bála, že polibku uhne,
k čemuž se opravdu chystal.
-Starejte se o ni! uložila mu, -přelož to, Lydia!
-Může se spolehnout! odpověděl tvrdě, jak
ho klavíristka dosud neslyšela, -postarám se rozhodně líp než
ona.
Zbaběle
tlumočila jen začátek. Když osaměli, zdůvodnil svou hořkost.
-Zapomněla ti poradit, jak se cvičí, když člověk
nemá piáno.
V autobuse jí položil do klína
svůj balíček. Objevila
v něm české vydání Bible.
-No ne! užasla, -tos
mi, Vašku, udělal radost, věříš, že jsem to nikdy nečetla? Strašně se těším!
Jak byla zvyklá, přivoněla ke svazku,
než jej obřadně
otevřela a nalistovala první stránku.
-Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo od Boha... to
to ale hezky začíná!
Chtěl jí říct, že se to takhle nečte, ale zarazil
se. A proč ne? Proč by se právě Kniha knih nedala
číst jako kniha?
-Vašku! osvítilo
ji v tu chvíli, -kostel v Rohlau!
Mohu zatím cvičit na varhanech.
Ležela na posteli, kterou čerstvě přestlali,
ruce sepjaty
na břiše,
jako by se modlila,
otevřené oči hleděly do stropu stejně, jako když
ji ráno opustil. Došel k ní,
sklonil se, aby ji políbil, snažil se nehledět na hroznou jehlu,
co stále trčela
v žíle.
Pohnula hlavou, lehce, ale stačilo to, aby nenašel
rty.
-To jsem já, řekl, ačkoliv ho viděla, aby přivolal
nepřítomného ducha, -haló, Dořičko, jak ti je?
Že neodpověděla ani na nejněžnější
slovo, ho poplašilo. Už se
natahoval po banánku
zvonku, aby přivolal pomoc, když pohnula volnou rukou.
Jako by se protahovala, nesla ji za hlavu, vsunula prsty pod polštář a vytáhla obálku, podala mu ji a znovu sepjala ruce, to vše, aniž odtrhla
zrak od bílé plochy stropu.
-Co to je...?
Když se zas nedočkal odpovědi, pohlédl na papír,
MILAN ČECH pravila hůlková
písmena, napřed v něm hrklo.
Podobné dopisy, ať mu je dával v divadle portýr či
nosila pošta, ho přiváděly k nepříčetnosti.
Skutečným
milenkám ovšem zakázal, aby se mu kdy odvážily napsat
jedinou řádku,
v těchhle mu bláznive
bludice většinou anonymně líčily,
co by s nimi mohl dělat, kdyby chtěl.
Dora mu ovšem poštu nečetla, ale pár listů bylo adresováno
tak schválně neurčitě, aby je mohla otevřít i
ona, a i když mu věřila, nutně ji zraňovaly,
vždyť bohužel souzněly
s jinými zkušenostmi. Vyděsil
se, že zrovna v téhle situaci našla zas nějaká kráva,
a pomyslel na mstivou
sestru. Měl na jazyku
pár peprných slov a četl.
Vrátím se s Petříkem domů.
Jdi si, kam chceš. Už mě nepřemluvíš. Neuslyšíš ode mne jediné slovo. D.
Znovu a znovu četl ty čtyři věty.
Roztřásly
se mu ruce.
Co teď? Mám se
rozbrečet? Skočit před ní z okna? Běžet po chodbě a řvát jak raněný lev? Ubohost všech nápadů ho deprimovala ještě víc,
cítíl dobře, jaké je v nich kašparství. Hleděl stále na velké D, jako by to písmeno
předtím neviděl. V řídkých dopisech, vždyť byli skoro pořád spolu,
které mu psala hlavně na exteriéry,
používala Ř. Jen on věděl, že je míněna Do-Řička.
To jméno nesměl použít, znělo trapně falešně.
-Doro... našel konečně hlas, -já ti nebudu líčit,
jak mi je..., zastyděl
se, co bych jí mohl líčit?
jako matce jí mohlo být jenom hůř, ale právě
to utrpení
je spojovalo,
-ztratili jsme syna oba, a já... hledal slova, -já ho přece nemiloval
míň! A teď už taky nemám než tebe, to se radši
vzdám
divadla, Doro! Ano, půjdu, kam chci, protože chci s tebou,
i kdyby ta cesta vedla přes kriminál
... cítil, že mluví dlouho a hlavně zas melodramaticky, ale nenalézal konec.
Byl zoufalý,
věděl přesně, že musí alespoň dočasně
odejít, má-li si uchovat
špetku důstojnosti, a chtěl dát aspoň, zákon
scény! dobrý odchod,
aby ji neopustil jako slaboch,
toho potřebovala ze všeho nejmíň.
-Nebudu o tebe zápasit
s maminkou, Doro... poprvé použil pro tchyni toho názvu, -ale dokud jsem tvůj muž, postarám
se o naše věci sám, samozřejmě tak, jak budeš chtít.
Pa. |